Tom Stoppard v Praze: čeká se divadelní událost sezony

Národní divadlo dnes chystá premiéru hry Toma Stopparda Rock′n′roll. Britský dramatik ji v Praze osobně uvede. Jde už o třetí Stoppardovu hru, ve které se český rodák věnuje reflexi komunistické diktatury. Další zastávkou Rock′n′rollu bude na podzim newyorská Broadway.

Pražské představení otevře vystoupení legendární kapely českého undergroundu - The Plastic People of Universe. Právě hudba je totiž důležitým svorníkem mezi dvěma rovinami hry, které autor staví proti sobě: světem chaosu a iracionality a světem logiky. Ten první znázorňuje normalizační a současně disidentská Praha, druhý pak poklidné intelektuální ghetto britské Cambridge.

Příběh obsáhne dvacet let. Začíná v Anglii po vpádu sovětských vojsk do Československa a končí koncertem Rolling Stones na Strahově. Jan, pro něhož je rock vším, studuje na proslulé univerzitě u „posledního bílého slona“, zapřísáhlého marxisty Maxe Morrowa, kterého ani tanky v ulicích nepřesvědčí o zhoubnosti rudé ideologie. Je rok 1968 a Jan se vrací do své země, kde rockové desky i svobodné názory jsou nedostatkovým zbožím, aby zachránil hudbu... Atmosféru normalizace konfrontuje Stoppard s intelektuálními výboji v Cambridge, kde se nad šálkem čaje rozebírají překlady sapfické poezie. I tady se bojuje a o pravý význam slov, i tady se přichází o ideály.

Podle režiséra Ivana Rajmonta je Stoppardova znalost reálií fascinující. Od pražského místopisu přes odkazy na konkrétní polemiky intelektuálů z českého disentu až po řadu citací a parafrází z textů Milana Kundery, Václava Havla či Ivana Jirouse.

Hry Toma Stopparda jsou tradičně mnohovrstevnaté intelektuální hody ochucené břitkým britským humorem. V Rock′n′rollu tvoří důležitou významovou rovinu hudba Johna Lennona, Pink Floyd a dalších rockových legend.

Podle dramaturgyně Lenky Kolihové je Rock′n′roll obecně platnou hrou. Přesto na české inscenátory číhá specifické riziko konfrontace s dobou prožitou na vlastní kůži. A na diváka pak nárok vystavit se nemilosrdnému, obnažujícímu pohledu zvenčí, kdy věty mohou mnohdy padat jako políčky. „Cítil jsem, že nikdo z domácích dramatiků není v situaci, aby se s takovým nadhledem dokázal podívat na posledních dvacet let našeho života v předlistopadové realitě," říká režisér. Stoppard prý z dávkou nadsázky říká, že ani on sám nepíše hru o Tony Blairovi.

Režisér i představitel hlavní role David Prachař se shodli, že největším úskalím je údernost textu, daná i větší přesností a jasností angličtiny. Každá věta Rock'n'rollu znamená argument, postavy si sdělují politické postoje, názory. „Herec musí přesně a důsledně klást akcent na každé slovo, precizně vyjádřit situaci, jinak zůstává nesrozumitelný,“ míní Prachař.

Rock'n'roll je už třetí Stoppardovou hrou, ve které se český rodák věnuje reflexi komunistické diktatury. Už v roce 1977, po své první návštěvě tehdejšího Československa,  napsal hru Proffesional faul (Profesionální faul) o českých disidentech, v roce 1979 následoval Cahoot´s Macbeth (Krhútúv Macbeth), inspirovaný Kohoutovou verzí Macbetha pro bytové divadlo Vlasty Chramostové.

Před dvěma lety se v Praze zúčastnil oslav 80 let českého PEN klubu. V létě roku 2004 si užíval pobyt na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Před devíti lety se v pražském Divadle Komedie zúčastnil české premiéry své Arkádie. Tato Stopardova inteligentní detektivní komedie je nyní i na programu Národního divadla. Ypsilonka pak ještě nedávno uváděla paradivadelní text Pravý inspektor Hound.

napsáno s přispěním agentur

ROZHOVOR S DRAMATIKEM TOMEM STOPPARDEM

Jaké jste měl pocity z takzvané sametové revoluce v roce 1989?

Myslíte v té době? Samozřejmě, v Anglii byli všichni nadšeni a fascinováni tím, co se dělo ve  východní Evropě. Změna v celé východní Evropě byla tak ohromná, že se o tom neuvažovalo jen jako o výhradně české zkušenosti. Mě osobně události v Praze velmi dojaly, protože o dvanáct let dříve jsem se tam v době svého krátkého pobytu seznámil s některými lidmi. Takže ačkoli jsem se fyzicky nacházel v Londýně, duchem jsem pobýval v Praze. Byla to jedna z nejdůležitějších událostí nejen pro mne, ale především pro lidi u vás. Přesně si to už nevybavuji, ale bylo tehdy takové několikadenní období, velmi intenzivní a vzrušující. Můj tehdejší zájem a mé nadšení pro československé události je nutné vnímat jako součást širšího nadšení, které dnes vidím jako poněkud optimistické a naivní – že snad pád sovětského komunismu přinese jakýsi zlatý věk. To se nestalo.

Vím o vás, že jste Československo poprvé navštívil v roce 1977, setkal jste se s Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a Václavem Havlem. Jakým způsobem jste byl v kontaktu s Václavem Havlem před rokem 1989?

Zpětně se mi zdá, že velmi málo, nedostatečně. Je třeba si připomenout, že před rokem 1989, nebo alespoň před rokem 1988, byla šance zásadní změny velmi vzdálená. Má generace vyrostla v přesvědčení, že svět je rozdělen na dvě části a tato situace je neměnná. Člověk si nemyslel, že to někdy skončí. A paradoxně, člověk také doufal, že se to nezmění, protože šlo o jistou formu stability. Každá jiná cesta se zdála vést jen ke katastrofické jaderné válce. Studená válka tedy byla jakousi stabilitou, upřednostňovanou v porovnání s kataklyzmatem války. Nikdy by mě nenapadlo… Tedy na Západě určitě byli lidé, kteří věřili, že sovětský režim se zničí sám zevnitř, ale mnoho jich nebylo. Já jsem k nim rozhodně nepatřil. Věřil jsem na dlouhotrvající, víceméně stabilní stav věcí. Vlastně je to v dějinách s velkými změnami podobné. Pár týdnů před Únorovou revolucí v Rusku lidé říkali – za našeho života se nic nestane. Takže je to docela obvyklé. Právě teď v New Yorku zkouším hru Pobřeží Utopie. V té hře se říká „Historie nemá úctu k intelektuálům. Dějiny jsou trochu jako počasí, nikdy nevíme, jak se zachovají.“ A pokud mám mluvit za sebe, nečekal jsem, jak se dějiny zachovají v roce 1989.

Také o vás vím, že máte velmi rád rock. Co si myslíte o hudbě Plastic People of Universe?

Když jsem slyšel poprvé jejich rané nahrávky, nerozuměl jsem ani slovu, takže na mě nějak zvlášť nezapůsobily. Když československé úřady vyhostily kanadského muzikanta Paula Wilsona, proběhl na počest tohoto člena kapely koncert s anglickými skladbami. Tohle album jsem si užil, protože jsem rozuměl textům, ale bohužel to nebyly původní skladby, jen cover verze Velvet Underground apod. Takže jsem Plastic People moc neposlouchal až do doby, než jsem začal psát tuto hru. Zhruba před třemi lety jsem si v Praze koupil souhrnné vydání Plastic People a poslouchal často třeba Pašije. Myslím, že skupina za ty roky hodně vyzrála. Viděl jsem je před měsícem hrát v jednom malém klubu v New Yorku a byl jsem úplně nadšený. Zalíbil se mi jejich zvuk a vzbudila se ve mně touha naučit se aspoň maličko česky, než bude pozdě. Přítel mi poslal také pár alb, které Mejla Hlavsa natočil krátce předtím, než zemřel. Myslím, že se ta jeho kapela jmenovala Fiction…? Neznělo to vůbec jako Plastic People. Byl to neobyčejně všestranný muzikant, schopný komunikovat různými hudebními jazyky. To album se mi hrozně líbilo. Ale já nejsem odborník. V Anglii mladí lidé mluví s jistým opovržením o dědečkovském rocku a pravda je, že já poslouchám hudbu muzikantů, kterým je teď padesát či šedesát. Arctic Monkey si nepustím, to spíš Pink Floyd. Co se týče rocku, jsem staromódní fanoušek. V New Yorku jsem si zašel na dva koncerty a pokaždé to byly kapely mého mládí – The Who a Roger Waters, bývalý člen Pink Floyd. Mám rád i pop. Tady v New Yorku mě potěšila jedna věc. Člověk z hudebního vydavatelství, kterého jsem ani nikdy nepoznal, mi díky mé hře Rock´n´Roll  poslal patnáct alb s rockem a popem z 50., 60. a 70. let. Takže vidíte, jsem dinosaurus.

Kdy jste poprvé dostal nápad na tuto hru?

Hru jsem poprvé dopsal v roce 2005 a psal jsem ji zhruba od roku 2003. Už si nepamatuji, jak to začalo. Vlastně ano. Nadchlo mě, že Charta 77 vznikla díky procesu s rockovými muzikanty. Proto jsem o tom chtěl psát. Ale se mnou se to má tak –  nikdy nemám téma hry pohromadě, dokud se dva nebo tři nápady nezkombinují. Například jsem už dlouho chtěl napsat hru o anglickém komunistovi. Různé, na sobě nezávislé zájmy, které jsem za ta léta měl, se propojily dohromady. Takhle pracuji. Kdysi dávno jsem chtěl napsat hru ve fragmentech, k čemuž mě inspirovala sapfická poezie,  právě ta se totiž jen ve fragmentech dochovala. Při psaní Rock´n´Rollu jsem dlouho nevěděl, jaké povolání dát postavě jménem Eleanor. Tak jsem použil nápad se Sapfó. Prostě naházím všechno do jednoho hrnce jako kuchař.

Exkluzivní rozhovor telefonicky vedla Lenka Kolihová Havlíková, přeložila Šárka Halaštová. Nezkrácená verze je součástí programové brožury k inscenaci.

Foto: Bohdan Holomíček