Divadelní Flora Olomouc
Varyš na Hané: Co tě nezabije, to tě posílí

Kontušovka teče proudem a Divadelní Flora zakončila přehlídku inscenací Jana Mikuláška jeho prací nejnovější, inscenací podle  románu Thomase Manna Doktor Faustus. Režisér ji nastudoval se souborem brněnské Husy na Provázku.

Nejprve však vystoupila pražská divadelní skupina VerTeDance, tradiční host Flory, s kladenskou hudební skupinou Zrní v invenčním tanečně-činoherně-hudebním kousku Kolik váží vaše touha?

Po dlouhé době jsem si dělal v divadle poznámky, jakkoli to jinak v divadle u jiných kolegů nesnáším; bál jsem se, že bych něco mohl zapomenout. Vynikající vystoupení jedné z performerek ve stylu "mám všechno z háemka - máš taky nějakou oblíbenou značku?", případně "jsem býk, kompozičně založená osobnost" zkrátka vyvolávalo salvy smíchu. K tomu rafinovaný, vzrušující i komický striptýz jiné aktérky, celý ovšem skrytý pod červeným závěsem, a samozřejmě všeobecně oceňovaná hudba kapely Zrní, která dodávala kusu veselou náladu. Celkově ale pojednání o lidských slabostech moc k popukání nebylo: opět dokázalo, že VerteDance patří ke špičce našeho tanečního divadla.

Pak už byl na řadě Doktor Faustus. Hudební skladatel Adrian Leverkühn měl zajímavý osobnostní profil (=šílenství). Taky byl génius, ale to možná jen díky smlouvě s ďáblem. A jestli na něho progresivní paralýzu seslal Ďábel, Bůh, či si za ni mohl sám kvůli té prostitutce, už se nedozvíme. Každopádně trudný osud. Thomas Mann, jeden z největších německých spisovatelů a tím i největších spisovatelů vůbec, v románu Doktor Faustus ani tak nepsal o faustovském dilematu jako o Friedrichu Nietzschem (filozof velkých myšlenek, který se odmala bál žen a taky ho stihla syfilis, byl autorem věty "Co tě nezabije, to tě posílí"; víme, že nakonec zešílel), který byl předobrazem Leverkühna. A taky Mann v románu psal o Německu dvacátých a třicátých let, hospodářské krizi, rozpadu starého systému a vzestupu nacismu; o genialitě, šílenství a mukách tvorby. A taky trochu o lásce, vždyť kdo o ní nepsal. A nebyl by to Mann, kdyby tam aspoň jako spodní voda v několika narážkách neplulo téma homosexuality.

V Huse na provázku inscenoval román Jan Mikulášek. Jestliže platí teze brněnského teoretika Martina Bernátka, že základním Mikuláškovým tématem je láska, a jestliže platí teze moje vlastní, totiž že základní Mikuláškovu metodou je ilustrace, obojího si v provázkovské inscenaci Dr. Fausta užijeme vrchovatě. Na bílé scéně s černými kostýmy a decentními hudebníky se rozehrává hořkosladké rodinné drama o dvou nešťastných sestrách, o svůdcích úspěšných a pak zklamaných, o svůdcích marných i o těch, co svého štěstí aspoň nakrátko dosáhli. A o talentovaném umělci, jehož největším neštěstím nakonec je, že nesmí milovat, protože uzavřel kontrakt na genialitu. To je snad jak z Malé mořské víly, ne? Mikulášek s Cpinem neumějí udělat blbou inscenaci, všechno funguje, jak má, provázkovský soubor je sehraný a jakkoli nejvíce cením nenápadnou kreaci Vladimíra Hausera coby trapného svůdce a výkon Petry Bučkové jako exaltované ženy, co prohrála svůj život, poklonu si samozřejmě zaslouží Robert Mikluš v hlavní roli i klasičtí hráči DHNP jako Milan Holenda nebo Ondřej Jiráček. Jenomže má pocit, že celá parta tím vstupuje do podobně sentimentálních vod jako loni při čapkovských Trapných mukách.

Mikulášek letos na Floře ukázal v Europeanách i Větné hůrce, že umí sekat; kdysi dávno v Evženu Oněginovi nás naučil, že lze být dojemný a dokonce patetický, a přitom to všechno může mít smysl. Tady se apartně hraje na city, je to dobře udělaná profesionální práce. Ne že by to nemělo krásné chvíle, Nirvana, trpící umělci, Hauser znovu a znovu svádějící ženu, která mu jednou dala a pak už ne - kdo tohle utrpení nezná? Ale je škoda, že inscenace, která mohla pojednávat o tom podstatném, což je tvorba, sklouzne v sérii trapných rodinných historek. Jak pravil Pavel Kohout - všechno tragické, co člověk zažije, má smysl, když o tom dokážete napsat dobrý román. Ke klasické větě, že když nejde o život, jde o hovno, svého času skladatel Petr Kofroň připomínal: ale ono je i něco víc než život.