Ve chvíli, kdy se opět rozmáhá skandalizace uměleckého šéfa Mahenovy činohry Národního divadla Brno Zdenka Plachého, je myslím na místě obrátit se k tomu, co je podstatnější než pověsti o pseudonymech, zastrašování nebo lexaurinu: k divadlu samotnému. Nejnovější produkci Cyrano z Bergeracu, nadšeně přijímanou Plachého příznivci a freneticky poplivanou jeho odpůrci, jsem dosud neviděl, zavzpomínám však na jeho - divácky vcelku úspěšnou - inscenaci Královna Margot.
Královnu Margot premiéroval Plachý už zkraje roku 2008 jako svůj první počin po převzetí žezla uměleckého šéfa a nedávno oslavila inscenace derniéru. Důvodem, proč o ní píšu, přestože už ji žádný potenciální zájemce neuvidí, spočívá v pokusu zachytit některé podstatné rysy Plachého tvorby či současné podoby Mahenky jako celku.
Zdenek Plachý má za sebou pozoruhodné avantgardní počiny z dob sdružení Střežený Parnass, ať se bavíme o Těžkých dobách bez taktu, Umělcích pro NATO, Nepohodlném indiánovi nebo Krvavé opeře. V Mahence se kdysi představil skvělou inscenací Bulgakovova Molièra. Když stanul v čele Mahenovy činohry Národního divadla Brno, kupodivu ze svého programu slevil a začal se orientovat převážně na měšťanské publikum, s ambicí učinit z Mahenky jakési brněnské Vinohrady. Neskrývám, že mi podobná cesta není příliš sympatická, a na některých produkcích (především jiných režisérů - Groszmannův Nemrtvý nebo Čermákové Lakomec například) je znát značná unavenost a vyčpělost.
Samotný Plachý má jistě právo na autorské omyly (Zaslíbení); nicméně srovnatelně úpadkové produkce např. v pražském Národním divadle (Zkrocení zlé ženy) nebo ve vinohradském divadle (Caesar) nikoho k volání po hlavách šéfů, natož k dehonestačním kampaním v tisku, nevedly.
Možná je překvapivé, že se Plachý zhlédl spíš ve výpravných inscenacích soustředěných na herce, hudbu a kostýmy. Ale co mohu posoudit, umí to. Do to této kategorie patřila i Královna Margot. Podle románu Alexandra Dumase ji sepsal Plachého dvorní spolupracovník Jiří Šimáček a titulní roli hrála Eva Novotná. Pozornost na sebe strhnul hudebník a dramaturg Martin Dohnal, s vervou a charismatem ztvárňující krále Karla X., který se stal hlavní postavou dění. V roli alchymisty Reného přehrál profesionální ansámblové herce Michal Zavadil, další pozoruhodná postava brněnského divadelního života, povoláním lékař. Ze všech nejzajímavější pak pro mne byl Petr Panzenberger jako dekadentně pojatý vévoda Z Anjou: jeho přítomnost na scéně vždy dění oživila. Silné momenty měla i Dita Kaplanová jako Kateřina Medicejská.
Je možná na škodu, že scenárista Šimáček natolik upozadil titulní postavu a že režisér Plachý se neodhodlal k razantnější stylizaci, nicméně Margot lze pokládat za solidní, vydařenou inscenaci - podobně jako mnohé jiné počiny v Mahenově činohře; výkřiky o skandálně nízké úrovni tohoto divadelního domu jsou tak zcela mimo mísu. Zejména pokud ho posuzujeme ve celorepublikovém divadelním kontextu.
