Divadelní Flora Olomouc
Život nedoceníš ani s Lazarovou

Pátek třináctého, který byl zároveň zahajovacím dnem patnáctého ročníku festivalu Divadelní Flora Olomouc, přivítal diváky slunečným počasím, divokým růžovým vizuálem festivalu a především pestrým programem čítajícím čtyři představení (včetně tří premiér) a jeden koncert.

V pozdním odpoledni intervenovala do veřejného prostoru Horního náměstí v Olomouci skupina Rádio Ivo, kterou tvoří Johana Švarcová (v hudební oblasti známá z Kazety, jinak multifunkční herečka a umělkyně) a Petr Marek (MIDI LIDI, ale má toho za sebou taky mnohem víc) a Marián Moštík. Představení Rádia Ivo se jmenuje Život nedoceníš a je plně improvizovanou rozhlasovou hrou, předváděnou živě. Tentokrát seděli aktéři za sklem veřejné výlohy informačního centra radnice a posluchače oslovovali prostřednictvím reproduktorů s příběhem o komunální politice. Vlivný radní major Moštík se pod palbou otázek občanského aktivisty, který měl ovšem občas i značně xenofobní rysy, ukázal jako v podstatě citlivý člověk, podléhající svodům své tajemnice (jejíž manžel vlastní stavební firmu – ale solidní). Zábava to byla velkolepá a pozorovat udivené tváře některých kolemjdoucích bylo rovněž úchvatné.

Krátce nato sehrála a zatančila Karla Shacklock v podkrovním sále Konviktu novou choreografii Lucie Petrušové z nizozemské platformy T.r.a.s.h. Nobody. Poněkud mrazivá výpověď o osamělosti a světě beznaděje čerpala z osvědčené kombinace jedné tanečnice, jedněch šatů a minimalistické hudby.

Večer patřil Moravskému divadlu Olomouc, jehož činohra uvedla v režii svého uměleckého šéfa Michaela Taranta Markétu Lazarovou. Adaptace Vančurovy slavné prózy byla jako retrovýlet do osmdesátých let, na něž upomínala hudba Dana Fikejze (ve světlejších chvílích naznačující souvislost snad s C & K Vocalem), světelná dramaturgie, hojně využívající bílé barvy a osvětlených kuželů prachu, náznaková scéna a nadčasové kostýmy Michala Rittsteina, jakož i celkové angažmá. Jinak velkolepá inscenace s ohni, kouři a monumentalismem v gestech i slovech působila jako průhled do již minulých dob, které ovšem není čas od času špatné si připomenout.

Závěr patřil kouzelné Grotesce dalšího olomouckého souboru, progresivního Divadla na cucky v režii Jiřího Jelínka. Námět Vonnegutova románu posloužil k třeskutému kabaretu, který svěžími nápady v precizním provedení dokazoval, jak úžasné herce soubor cucků má k dispozici – od ironického nadhledu Adély Nesrstové přes lakonickou komiku Tomáše Uhera po čirou klauniádu Johany Vaňousové. Zapamatujme si ta jména, tady je shromážděna energie, která nám ještě ukáže.