Další zbytečný film podle počítačové hry, chtělo by se říct. Jenže Assassin's Creed, který minulý týden vstoupil do českých kin, sliboval něco navíc - jednak nešlo o úplně klasickou bezduchou střílečku, jednak jména tvůrců naznačovala, že by mohlo jít o úspěšnější film, než byl loňský Warcraft. Už jen jménem režiséra Justina Kurzela, což není právě blockbusterové jméno, jehož nedoceněný Macbeth byl více než povedený.
Předem se asi sluší říct, že nepatřím k lidem, kteří by u her dokázali strávit celé hodiny nebo dny a bavilo je to. Ač jsem se k Assassin's Creed od společnosti Ubisoft dostal, nijak extra mě nezaujala, proto v mém zklamaném pohledu nehledejte ani stopu fanouškovství zatemňující relativní objektivitu. Jediné, v čem je snad tato hra zábavná, je střídání různých historických období a měst, v nichž se jednotlivé řady odehrávají.
S DNA do minulosti
Z mnoha možností si autoři nakonec vybrali Španělsko roku 1492, časy neúprosné inkvizice a lítých bojů s Araby. Až potud vše v pořádku. Jenže se rozhodli vsadit nikoli na akci, bezduchost a neustále bitky mezi templáři a asasíny, ale mnohem více prostoru dali mytologii, jež příběh obestírá. Tedy pasáže, kdy se i ve hře všechno zastaví, aby vám bylo vysvětleno, jak to spolu souvisí a proč to tam je. Hráči si na to údajně tolik stěžovali, že od roku 2010, kdy Assassin's Creed jako hra pravidelně vychází, Ubisoft je postupně víc a víc omezoval. Tak sakra proč ve filmu, který Ubisoft sám produkoval, je právě na tomhle postaveno gros celého snímku?
Ale o co jde: usvědčený vrah Cal Lynch (Michael Fassbender) neměl zrovna lehké dětství, a když jeho otec zabil matku, o jeho kariéře bylo prakticky rozhodnuto. Po právu skončil v popravčí komoře kde čeká na smrtící injekci. Jenže místo smrti přichází probuzení v tajném zařízení Abstergo, kde mu Sofia (Marion Cotillardová) vysvětlí, že je přímým potomkem člena bratrstva asasínů Aguilera de Nerhy, jenž žil v 15. století a nesdílel názory inkvizitorů, templářů a podobných spolků. Asasíni jsou totiž ti správní, hodní, co mají chránit svobodnou vůli lidstva, a zrovna teď se snaží zmocnit tajemného Jablka Ráje, aby ho do pařátů neschvátili templáři.
A co s tím vším má společného Cal? Rikkin (Jeremy Irons), šéf celého tajného spolku, který momentálně po Jablku také pátrá a je mimo jiné Sofiiným otcem, má k dispozici úžasnou technologickou novinku zvanou Animus - přístroj, který dokáže z DNA rozpoznat vzpomínky, čímž lidem umožní znovu prožít zážitky jejich předků. Cal se tak v mysli musí jako Aguilero vydat do nebezpečného Španělska, aby bylo jasné, kam se Jablko mohlo podít...
Parkour v 15. století
Možná to celé zní nesmyslně, ale už jsme ve filmech viděli i nepravděpodobnější konstrukce. Jenže pak je musí vyvážit filmařský um, schopnost diváka strhnout, natolik, že na jejich hru přistoupí a užije si ji. Což se navzdory zajímavému tvůrčímu týmu v případě Assassin's Creed nestalo. Chybou je v první řadě poměr děje rozdělený do španělských a současných pasáží. Číselně vyjádřeno, podle filmařů měla současnost převažovat poměrem 60:40, ale reálně je to daleko více, snad až 75:25. Tedy tři čtvrtiny stopáže sledujeme znuděné tváře všech herců, jak deklamují pitomé repliky, a jen ve čtvrtině se něco děje. Abychom byli spravedliví, v závěru se něco konečně děje i v současnosti, ale takové tuctové rvačky jsou k vidění v každém filmu.
Daleko lepší záběry jsou z minulosti. A to i přesto, že historické Španělsko je evidentně přespříliš digitální a honičkám k dokonalosti místy chybí život. Celkem se tam podíváme třikrát - a prakticky vždycky budeme s hrdiny prchat. Což hlavně ve druhém vstupu, při honičce městem, stojí za pohled, a parkourový běh po střechách a nárožích je, co se choreografie týče, připraven do puntíku. Nechybí ani takové herní finesy jako skok důvěry, divák by tedy měl být spokojen... Ale neděje se tak. Proč? Ze dvou důvodů. Jednak je pro přemíru digitalizace prostředí natolik herní, že reálný svět ani omylem nepřipomíná, a taky často ruší prostřihy na Cala upevněného v Animu - on totiž vzpomínky nemá jen v hlavě, ale fyzicky je prožívá se všemi výskoky, pády a bojovou choreografií. A tyhle prostřihy hodně ruší.
Vzhůru za Zlatou malinou
Jak film dopadne, se dalo čekat nejen podle hodně negativního generátoru prvních recenzí Rottentomatoes, ale i ze samé podstaty věci. Jak asi může vypadat film, který produkuje sám herní výrobce, protože se nedohodl s žádným studiem? A co obsazení postu režiséra umělecky zaměřeným Justinem Kurzelem pro akční film? Anebo po vyjádření spoluproducenta a představitele hlavní role Fassbendera, že se mu z celé hry, kterou nikdy nehrál, nejvíc líbily právě ony zdržovací mytologické vsuvky?
Když už je řeč o hercích, také to není žádná sláva. Na Kurzelově Macbethovi spolupracovali jak Fassbender, tak Marion Cotillardová, osvědčená parta se sešla znovu - a nemohlo jít o větší chybu. Fassbender se snaží, často ukazuje muskulaturu nahý do půl těla, jeho výkon je ještě v pořádku. Ale ti ostatní? Unylá Ariane Labedová, další asasínka, se po celou stopáž tváří, jako by ji hraní vůbec nebavilo, a proč do takového projektu vlezli velcí herci jako Jeremy Irons a Charlotte Ramplingová, je ve hvězdách. A úplně nejhůř dopadá jindy senzační Cotillardová, jejíž herecký rejstřík se omezuje na koulení očima a divák si při sledování není jistý, zda se u natáčení jenom nudila, nebo rovnou styděla, že se k něčemu takovému upsala. Výkon hodný Zlaté maliny.
Promarněný potenciál
Klišé o promarněných šancích se v případě filmů používá tak často, až skoro ztratilo smysl, u Assassin's Creed je ale rozhodně na místě. Když nic jiného, mohl z toho být průměrný akční biják. Místo toho se Kurzel pokusil vydat antimainstreamovou cestou filozofující počítačové hry - a zákonitě musel narazit. Negativní recenze, mizerné přijetí u diváků... Jako obvykle se u každého podobného snímku dopředu počítalo, kolik může vzniknout pokračování. Po prvním díle ale doufám, že tyto smělé plány budou výrazně přehodnoceny.
Trailer k filmu Assassin's Creed:
