Neobvyklý dokument
Autoři Gottlandu: Lidé si neradi připomínají výjimečnosti
30.08.2014 07:07 Rozhovor
Povídkový dokument Gottland vychází ze stejnojmenného bestselleru Mariusze Szczygiela a vypráví dílčí příběhy Čechů zasažených dvacátým stoletím. Film v rámci magisterského projektu na pražské FAMU inicioval producent Tomáš Hrubý ve spolupráci s dokumentaristkou Rozálií Kohoutovou. Vedle ní další segmenty zfilmovali Viera Čákányová a Petr Hátle, úvodní a závěrečný segment filmu pak natočili Lukáš Kokeš a Klára Tasovská.
Kokeš zpracoval příběh podnikatele Tomáše Bati, Tasovská vypráví osud studenta Zdeňka Adamce, který se v roce 2003 upálil na protest proti stavu společnosti. Gottland měl premiéru na pražském Nákladovém nádraží Žižkov, promítat se bude na dalších netradičních místech například v Ostravě nebo Olomouci.
Jak jste si vybírali jednotlivé povídky?
Klára Tasovská: Kdo byl nejrychlejší, vybral si, co mu sedělo. Mě postava Zdeňka zaujala, už když jsem pracovala na svém starším filmu Půlnoc, takže pro mě byla kapitola o něm jasnou volbou.
Lukáš Kokeš: Já jsem vzal příběh Tomáše Bati jako výzvu, jak se vypořádat s historickým námětem nějak současně.
Gottlandu předcházela virální akce na sociálních sítích, která se týkala volby osobnosti pro postavení pomníku na pražské Letné. Co si o ní myslíte?
LK: To byla iniciativa Tomáše Hrubého. Třeba mně s Klárou se líbilo, že je to drzé a nejasné, čímž ta kampaň může film podpořit. Nevěděli jsme, jak to zafunguje. A například facebooková stránka Chceme pomník Jiřiny Bohdalové na Letné se zrodila úplně nezávisle na Tomášově kampani. Věc začala žít vlastním životem, což mi přijde pozitivní. Klasické propagační kampaně jsou mnohem dražší a podle mě už ani moc nefungují.
KT: Mně se líbí, že se neutrácejí peníze za billboardy a reklamy, ale nastolí se otázka o podstatné věci, jako třeba právě co by na Letné mohlo stát. Netradiční kampaň zaujala víc lidí, než kteří by se "chytli" normálně.
Netradiční je i distribuce Gottlandu prostřednictvím site-specific akcí...
KT: Náš minulý film Pevnost natočený s Lukášem právě skvěle fungoval v rámci podobné akce s názvem Dělej kino distribučky Artcam. Promítal se v různých prostorech, třeba v bývalé továrně v Zákolanech, kam přišli lidé zaujatí a zvědaví, co tam zažijí. Pevnost by do normálního kina víc lidí určitě nepřilákala, spíš naopak.
LK: Když jsme měli Pevnost v klasické kinodistribuci, diváků, kteří si ten film našli a přišli do kina, nebylo podle mě víc než osm set. Větší počet diváků vygenerovaly festivaly a právě ta různá guerillová promítání. Gottland by asi dopadl podobně. Ale když se připraví série jedinečných projekcí, přijde možná víc lidí než do obyčejného kina.
Jak jste se s autory ostatních segmentů Gottlandu koordinovali ohledně koncepce?
KT: Ve fázi psaní a scénářů jsme se scházeli často a hodně jsme řešili, jak to bude držet pohromadě. Navzájem jsme si do toho mluvili, ale ve střižně se nakonec ukázalo, že výsledek bude vypadat jinak, než se zdálo na začátku.
LK: Taky jsme měli asi tři soustředění u producenta Tomáše Hrubého na chalupě, kde jsme intenzivně probírali jednotlivé povídky a všichni sobě navzájem fungovali jako dramaturgové.
Lukáši, váš segment tvoří jeden horizontální kamerový švenk. Jak ten nápad vznikl a jak se realizoval?
LK: Dramaturg filmu Jan Gogola ml. přišel s myšlenkou, že by filmový Gottland neměl být ilustrací knihy, ale jejím dopsáním do současnosti filmovými prostředky. Z příběhu Tomáše Bati jsem tedy vydestiloval metaforu běžícího pásu a aplikoval ji na svůj film. Zkoušel jsem si v počítači pohrávat s různým skládáním záběrů do sebe a za sebe, abych je animací rozpohyboval do jednoho dlouhého švenku. Vzal jsem sérii statických celků, které jsem jakoby vyřízl, zazoomoval a udělal z nich panorámu oddělovanou rozostřenými plochami, sloupy, věcmi, které se objevují v továrnách.
Vaše část vrcholí záběrem z Baťovy kanceláře ve výtahu, jak jste do ní získal přístup?
LK: Baťa si vytvořil kancelář, která projížděla jeho správní budovou, a on tak mohl kdykoliv kontrolovat zaměstnance na dvanácti patrech. Nebo jim být k dispozici, záleží na úhlu pohledu. Výtah se hodil jako vertikální protiklad k tomu horizontálně běžícímu pásu. Ve Zlíně je tahle správní budova citlivě zrekonstruovaná, konají se v ní exkurze, není nic nemožného se do ní dostat.
Kláro, čím vás zaujal příběh Zdeňka Adamce?
KT: Přijde mi zajímavý samotný fakt, že se mladý člověk z Humpolce demonstrativně upálí v centru Prahy, předtím napíše manifest nesouhlasu s dobou, v níž žil, a my se s tím vypořádáme konstatováním, že byl nepříčetný. Sebevraždy upálením jsou problém, například podle Karla Nešpora medializace sebeupálení přispívá k tomu, že se následně zvýší počet sebevražd upálením. Tedy že zrovna tento typ sebevraždy působí jako nějaký návod. V roce 2003 se u nás upálilo dalších dvanáct lidí. Asi proto média prezentovala smrt Zdeňka Adamce tak, že šlo o nějakého blázna, a neřešilo se, co ho k tomu činu vedlo. Chtěla jsem mu tím filmem postavit pomník, odvyprávět jeho příběh, udělat to jednoduchými obrazy s jednoduchým komentářem.
Když se ve vaší části mluví o paneláku, kde Adamec bydlel, je vidět panelák, když se mluví o škole, kam chodil, vidíme školu. Jsou to autentická prostředí?
KT: Všechno je to autentické. Když už jsem si zvolila tak jednoduchý styl vyprávění, uvědomila jsem si, že síla obrazů bude spočívat hlavně v tom, že jdeme po jeho stopách: kudy se pohyboval, kde studoval, kam jezdil.
Adamcův příběh končí řečnickou otázkou, kdo dnes ví, kdo byl Palach. O Adamcovi nemluvě. Není to depresivní?
KT: Pocházím z maloměsta. Náhodou tam na nějaké oslavě přišla řeč na Palacha v souvislosti s filmem Hořící keř. Zjistila jsem, že místní dospívající děti vůbec nevěděly, kdo Palach je. A to je přitom významná figura českých dějin. O Zdeňkově činu nikdo pořádně nevěděl ani tenkrát, natož teď. Taková je asi doba, jsme neradi, když nás někdo konfrontuje s něčím výjimečným, tragickým nebo divným.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.