Filmová recenze
Bohu žel boří předsudky. Zobrazuje rutinní život uprchlíků v Česku

Celovečerní dokumentární film Bohu žel režiséra Saši Dlouhého, vznikl v koprodukci s Českou televizí a příští týden míří do kin. Snímek představuje skupinu cizinců, kteří v České republice z různých důvodů žádají o azyl. Šestice rozmanitých portrétů nabourává zažité představy ohledně uprchlíků a jejich životech u nás. Sociologická sonda Saši Dlouhého tak poskytuje nevšední pohled na každodenní životní situace imigrantů v Česku.

Rus Vladimir Špitaljov odmítající bezmyšlenkové schvalování ruské politiky. Nigerijec Olalekan Akintola se podle svých vlastních slov nechtěně zapletl s teroristickou organizací Boko Haram. Syrský manželský pár, který musel z důvodu politických aktivit opustit Bagdád. Stavební inženýr syrské národnosti George Yako utekl z města Rakká, které se stalo centrem Islámského státu. Gruzínec Zurab Nadiradze, jenž byl po 22 letech vyhoštěn z České republiky. A nakonec nejmladší ze skupiny, Syřan Hadi Khati, který musel kvůli válečnému konfliktu přerušit studia práv v Damašku.

To je šestice "hrdinů", které nepřízeň osudu vyhnala z vlastních domovů a v Česku teď žádají o azyl. Režisér Saša Dlouhý je sledoval po dobu tří let. Celovečerní film nabízí pohled do každodenního života žadatelů o azyl. Zároveň se ale snaží poskytnout jakýsi obraz reality ohledně přístupu imigračních úřadů k jednotlivým aktérům filmu.

Jedná se skutečně o rozmanitou mozaiku osudů. V jejím vzorku se objevuje politicky nepohodlný Rus, který se veřejně omluvil za ruskou okupaci Československa v roce 1968. Ve filmu se mimo jiné chlubí s hrdostí v hlase, že před vládní budovou polil vodkou vlajku bývalého Sovětského svazu a zapálil ji. Česky ale neumí ani slovo.

Naproti tomu syrský stavební inženýr z češtiny dokonce překládá a v Česku studoval, azyl mu ale přidělen nebyl. Režisér Dlouhý ale nechává zcela na divákovi, aby si udělal svůj vlastní názor ohledně pravdivost jednotlivých příběhů.

Optimismus ji neopouští

Nejmladší protagonista filmu Syřan Hadi nepohlíží jako jediný ze šestice uprchlíků na situaci v Česku pozitivně. Otevřeně přiznává, že se česky neučí a ani nebude, nechce tady zůstat. Údajně se necítí vítaný. Nabízí se tak zajímavý kontrast mezi ním a generací jeho rodičů. Pozoruhodný je také osud Gruzínce Zuraba, bývalého vysokého úředníka gruzínského ministerstva obrany. Na azyl čekal v Praze přes 20 let, minulý rok byl ale vydán ke stíhání. O azyl žádá i filmový režisér Ahmed, který utekl společně z manželkou z Bagdádu. Jeho manželka Ayat nikdy neopouští dům bez zahalených vlasů, optimismus ji ale neopouští. Věří, že i zlí lidé budou slušní, když se naučí řeč a bude pracovat.

Výsledný obraz je poutavý a rozhodně boří předsudky vůči imigrantům, všichni hrdinové filmu totiž pracují a nikdo z nich nepobírá sociální dávky. Těžko říci, do jaké míry to byl režisérův záměr, jisté je, že tím mění jakési zajeté koleje. Nutno ale dodat, že zmíněný postoj imigračních úředníků k jednotlivým národnostem není ve filmu vyobrazen v takové míře, v jaké slibuje. 

Politická rovina se skutečně jenom mihne prostřednictvím několika demonstrací proti islámské ideologii, což by mohlo navodit dojem jednostrannosti. Film ale nemá za cíl poskytnout konfrontaci nebo dokonce vyhrocené situace. Právě naopak, sociologická sonda Saši Dlouhého s lehnou nadsázkou a ironií přibližuje konkrétní osudy uprchlíků široké veřejnosti.