Očima Vojtěcha Ryndy
Český lev 2011: vskutku vrtošivá podivnost střední cesty

V deseti ze dvanácti kategorií Českých lvů příslušejících hraným filmům letos zvítězily debuty: Alois Nebel, Odcházení, Poupata a Dům. Z filmů zkušenějších umělců na sošku dosáhla jen Hřebejkova Nevinnost. Ocenění se nesla v duchu "aby se neřeklo", filmy, které překračují svou dobu nebo svou zemi, odešly s málem nebo s prázdnou.

Nelze dostatečně zdůraznit, že Alois Nebel je tuzemskou filmovou událostí posledních mnoha let a že Robert Sedláček je konzistentně nejlepším českým režisérem současnosti. Nebela Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která o Českých lvech hlasuje, až urážlivě pouze "vzala na vědomí" soškami za zvuk, hudbu a výtvarné řešení. Ano - je to tatáž akademie, která tentýž film vyslala před několika měsíci na Oscary. Ano -  je to přesně ten film, který sjezdil festivaly po celém světě.

Sedláčkův rovněž vynikající snímek Rodina je základ státu pak ze šesti nominací neproměnil ani jednu, což je smutná tradice: ČFTA režisérovým snímkům ráda naděluje spoustu naděje, aby jim ji pak všechnu nebo skoro všechnu sebrala. Nikdo přitom českou současnost nereflektuje tak přesně, výstižně a soustavně jako právě Sedláček. Nějakým lvům se ale může dávno jen smát. A jednou se o něm bude psát v učebnicích.

Ve většině hlavních kategorií - nejlepší film, režie a mužský herecký výkon v hlavní roli - vyhrál debut Zdeňka Jiráského Poupata, který si odnesl i sošku za kameru. Není to špatný film, jen jaksi - prostřední. Poupata jsou milá, scenáristicky úhledná, vizuálně hezoučká, s přehlednými hereckými výkony, ale podobných snímků se sociální tematikou se třeba v Polsku točí každoročně spousta - a mnohdy lepších. U nás k vítězství stačilo vsadit někam mezi: vzít lákavě depresivní téma přežívání u dna společnosti na Sokolovsku, ale nenatočit ho nijak zvlášť syrově nebo drásavě.

Zlatá střední cesta bývá na Českých lvech téměř pravidlem, proto jsou výsledky překvapivé jen málokdy. Hlavní letošní nečekaností se stala trofej pro výbornou Taťanu Medveckou za roli matky ve slovensko-českém Domu: takhle nenápadné výkony většinou plynou hluboko pod rozlišovací schopností akademie. A potom překvapil lev pro Aňu Geislerovou, která v Nevinnosti nepředvedla nic, co bychom od ní neviděli už dřív a za co by doma neměla lvy už čtyři. ČFTA totiž zrovna v téhle kategorii mohla naprosto legitimně uctít Havlovo Odcházení: většina z absurdních dvanácti nominací, které mu nadělila, byla zcela mimo mísu, ale zrovna Dagmar Veškrnová-Havlová si ocenit zasloužila. Takhle Odcházení odešlo jen se zcela očekávanou cenou za scénář in memoriam pro Václava Havla a se lvem ze setrvačnosti za tentokrát nijak pozoruhodný střih pro Jiřího Brožka, který jich nyní má už osm.

Žádný skandál nebo průšvih se letos nekonal, ceny byly rozdané stylem, aby se skoro všichni vlci (kromě Sedláčka) aspoň trochu nažrali a koza zůstala v tradičně vegetariánském duchu následného rautu celá. Samotný ceremoniál oproti řadě předchozích ročníků nebředl v trapnosti, jen "prostě" drhl a nudil: tanečních vsuvek bylo nekonečně moc, nevtipná moderátorka Lucie Bílá si mohla odpustit devótní komentáře k Havlovi a Odcházení, slabomyslné kategorie typu "nejoblíbenější žijící herec/herečka podle jistého webového portálu" se měly vypustit úplně a vůbec nejlepší by bývalo bylo nasekat rychle několik lvích udělení hned na začátek místo nudných úvodů, aby se večer dostal do obrátek. Jediným vzrušením se tak stala děkovačka čerstvého držitele Českého lva za nejlepší dokument Martina Marečka (bodoval se snímkem Pod sluncem tma): zaapeloval na sponzora večera, společnost Mattoni, aby konečně přistoupila k renovaci rozpadajícího se areálu Lázní Kyselka.

Členům ČFTA do hlavy vidět není a suma jejich rozhodování je nepochopitelná každý rok jinak. Po nominačním večeru, který skončil oněmi nechvalně proslulými dvanácti "zářezy" pro Odcházení, se zdálo, že by Českým lvům na cestě k relevanci a váze prospěla transparentnost hlasování. Po vyhlášení výsledků je to vlastně skoro jedno. Berme České lvy dál jako vrtošivou podivnost, která rozdává napůl náhodné karty. Kdo sošku dostane, může se z ní těšit, kdo ne, nemusí být smutný.