Stále spolu
Dokument: Autorita a maringotky. Budování rodiny z 19. století

"Petrův sen byl vytvořit rodinu jako z předminulého století, k čemuž patří poslušnost," komentuje dokumentaristka Eva Tomanová svéráznou rodinu Mlčochových. "Je velký rozdíl vidět, jak funguje jeho rodina a rodiny mých známých, kde už čtyřleté děti o všem diskutují."

Její dokument Stále spolu bude k vidění na festivalu Jeden svět. Hlavní a nutno říci, že značně kontroverzní postavou filmu je vystudovaný vysokoškolák Petr Mlčoch. Pocházel z paneláku na okraji Plzně, po střední škole vystudoval kybernetiku na Univerzitě Karlově. Jeho manželka Simona vyrůstala na pražské Hanspaulce a v době, kdy se s Petrem seznámili, studovala češtinu a historii na Filozofické fakultě UK. Dnes spolu žijí 25 let, mají devět dětí, nemají tekoucí vodu, koupelnu ani záchod a všichni společně bydlí v maringotce. Jejich pojetí alternativního života je dotaženo ad absurdum. Jaký je život s mužem, který se rozhodl experimentovat se svojí vlastní rodinou?

Snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu si odbyl v listopadu světovou premiéru na nejprestižnější světové přehlídce dokumentů IDFA v Amsterdamu, kde měla jeho zásluhou Česká republika po čtyřech letech konečně zástupce v soutěžní kategorii.

Jak jste se seznámila s rodinou Mlčochů a kdy vás poprvé napadlo, že by o nich stálo za to natočit film?
To je, jako byste se mě ptal, jak jsem se seznámila s přírodním úkazem, třeba s deštěm anebo bouřkou. S Mlčochovými se neseznamujete vy, oni se seznamují s vámi. Vzpomínám si na to úplně přesně. Bylo to na jaře asi před deseti lety. Ocitla jsem se na šumavské louce, Petr Mlčoch přišel, položil mi tři zkušební otázky, usoudil, že nejsem hodna jeho zájmu, nechal mě stát za chatrným plotem, který obepíná jejich říši maringotek a odkráčel. Tak jsem stála na voňavé šumavské louce, spolu se svými známými, kteří mně jako kamarádi Mlčochových chtěli tuhle rodinu ukázat. Nějak jsem věděla, že na Mlčochovi je něco, co se přenáší jako fluidum na obrazovku nebo plátno. Jenže setkání bylo krátké, sešel z očí, sešel z mysli. Pak se ale ozval, asi za dva měsíce, že má nějaké problémy s úřady. No upřímně, vlastně mě chtěl jen využít pro svoje záměry při dalších problémech, které mu oficiality dělaly na jeho cestě za tvorbou jeho světa. Poznávali jsme se pak víc a on usoudil, že mu mohu pro jeho plány svým natáčením něco dodat, a pomalu si mě začal pouštět k tělu. Nejdřív to byla reportáž, pak Febio do cyklu České milování a nakonec dokument o domácím vzdělávání pro ČT. Vždycky to byl ale jen aspekt jejich života, jeden konkrétní, který se hodil do zobrazení v dokumentu o nějakém fenoménu. Málokdy se vracím k nějakému tématu či postavě opakovaně, Petr Mlčoch a jeho rodina mě ale nikdy nepřestala zajímat a udivovat. A myslím, že i v budoucnu bych se ráda vrátila třeba k osudu dětí. Opravdu mě zajímá, co s nimi jednou v životě bude. Jestli si nejstarší synové přistaví na louku svoje maringotky, jak by chtěl tatínek, anebo se jim povede odpoutat a jít vlastní cestou.

Neměla jste zpočátku obavu, že vaše hlavní postava Petr Mlčoch bude v souladu se svým dominantním chováním zkoušet režírovat i vás?
Každý se snaží vypadat na kameru lépe a lepší, než je. A samozřejmě, že Petr režíroval. On je vlastně přítomen v celém filmu, protože bez něj by to ani nešlo. Děti se mnou moc nemluvily. Jednak proto, že vyrostly v silně patriarchální rodině a žena, která se nevěnuje dětem a manželovi, je špatná, jednak nejsou ani na komunikaci s cizími zvyklé a chybí jim vyjadřovací schopnosti, a navíc ještě ta kamera. Takže jsem Petra do jisté míry pro tu komunikaci i potřebovala. Nemělo smysl se s ním přít. Já jsem poměrně tvrdohlavá, on extrémní macho, to by nikam nevedlo. Našla jsem si jinou metodu. Ať režíruje svůj příběh a já budu režírovat snímání jeho příběhu, něco jako divadlo o divadle, film o filmu. Prostě stát vedle, nemíchat se do toho. Pak už stačilo jen nadhodit, co by mohl ukázat nebo dokázat, a my jsme točili. Navíc se Petr ukázal jako poměrně talentovaný kameraman. Nemohli jsme být s rodinou po celou dobu, tak jsme je vybavili malou kamerou, do které se Petr zamiloval a natočil pár moc hezkých záběrů, které ve filmu uvidíte. Jeho žena Simona mi dokonce děkovala, že díky kameře nemá tolik času na rodinu a všichni si oddechnou.

Nesetkala jste se během natáčení se situacemi, kdy si vám jeho žena či některé z dětí mimo kameru postěžovaly, že vše není tak ideální, jak to pan Mlčoch prezentuje, ale že se to bojí říci na kameru? Anebo celá rodina své "hlavě" bezvýhradně věří?
Ta rodina je úplně jiná, než jsme zvyklí ze svého okolí. Petr je hlava rodiny a tak to prostě je. Děti ho poslouchají bez výhrad. A poslouchá ho i jeho žena Simona, na všechno se ptá, za všechno mu děkuje. Ona mi samozřejmě řekne spoustu věcí, třeba o různých dietách nebo co Petra rozčílí a jak reaguje, ale není to tak, že by si stěžovala, natož to chtěla nějak měnit. Petrův sen byl vytvořit rodinu jako z předminulého století, to se mu do jisté míry podařilo a ta poslušnost k tomu patří. Je velký rozdíl vidět, jak funguje jeho rodina a rodiny mých známých včetně například té mé, kde už čtyřleté děti o všem diskutují. Často bych si přála mít jeho autoritu.

Během prezentace vašeho filmu na Večeru českého dokumentu v kině Světozor jste říkala, že v řadě věcí s Petrem Mlčochem nesouhlasíte. Která jeho rozhodnutí či názory se vám příčí nejvíce a kterých si naopak vážíte?
Vážím si toho, že žije podle nějaké představy a nikdy z ní neuhnul, a to ani za cenu extrémního nepohodlí a konfliktů, které k tomu patří. S čím nesouhlasím, je, že svým dětem nedal na výběr, rozhodl za ně. On tu svobodu měl, žil ve městě, vystudoval vysokou školu, jeho děti ne. Mrzí mě, že jejich talent promrhal. Všechny děti jsou například hudebně velice nadané a inteligentní. Nejstarší dcera v pěti letech přečetla Babičku Boženy Němcové a hrála v basovém klíči na klavír. Všechno ji hrozně bavilo. Rodiče ale rozhodli za ni, že by nebyla šťastná jako například klavírní virtuoska, a tak je z ní teď matka v domácnosti se dvěma dětmi. Možná je tak opravdu šťastnější, ale myslím, že k tomu, kde je koho místo, má každý dojít sám. Ta nesvoboda skrytá za zdánlivou svobodou je to, co mě trápí.

Na vyznění filmu má zásadní vliv finální střih. Jak s ním byly vaše postavy spokojeny a jaké byly jejich reakce?
Budu citovat Petra Mlčocha: "Domnělou tvář 'institutky' přebil duch génia." Musím se tomu trochu pousmát, ale také vysvětlit, co je to "institutka". Je to žena, která na úkor kariéry není ani dobrou milenkou, ani matkou. Vážně nevím, co k tomu říct, jestli jsem "institutka", by bylo dobré se zeptat doma (partner se směje a říká, že jsem). A geniální nejsem určitě.

Nezaznamenala jste, zda si díky vašemu filmu i vaší dlouholeté práci s nimi přeci jen někteří členové rodiny Mlčochů trochu nepřehodnotili své postoje?
Před deseti lety bych tenhle film nenatočila, prostě by to nešlo. To, že časem Petr ustoupil z řady svých vyhraněných postojů i tvrdosti, není ale vůbec moje zásluha. Je to čas a únava, za těch deset let prostě Petr Mlčoch ztrácí sílu, stárne a zub času udolává každého. Ale v základu se nezměnil, je to pořád on. Extrémní postoje jsou pro něj základ a my jsme extrémně jiní. On chce být pořád "stále spolu". Jestli polevil, tak v tom, že děti třeba mohou mít darované hračky, ale že by slevil ze svých ideálů, to rozhodně ne.

Zafungovala vaše přítomnost jako užitečné zrcadlo pro zpětnou vazbu, nebo jsou vůči jakýmkoli reakcím zvenku imunní?
To si nemyslím. Petr Mlčoch je režisérem svého projektu a otěže třímá pevně v rukou. Nastavovat mu zrcadlo je sice možné, ale dokumentarista nemá nikoho vychovávat, měnit, předělávat. Naše přítomnost byla něco jako součást jejich příběhu, on chtěl ukázat, a ukázal, jaký je a co si myslí. Přenést a zprostředkovat jeho svět bylo podle mě mým úkolem, ne vytvářet zpětnou vazbu.

Když jste pouštěla na DOK.Incubatoru první verze střihu zahraničním lektorům, velmi dobře ten příběh chápali Češi, Slováci, Němci - ale třeba Dánové už ne. Co jim na příběhu Mlčochů nebylo jasné?
Původně jsem se snažila příběh prezentovat jako idylu, ze které začne mrazit. Je pravda, že to nějak přijímali Středoevropané líp než lektoři z Dánska. Jim se zdál Petr Mlčoch šokující, absurdní, ultra extrémní, možná až nesympatický. Tady se právě projevila podle mého soudu skvělá koncepce DOK.Incubatoru. Najednou je tu někdo, kdo vidí očima odjinud a nutí vás udělat ten příběh univerzální a obecně sdělný. Nehrát si na písečku doma, ale otevřít se a udělat jej srozumitelný a univerzální v tom nejlepším slova smyslu. A přitom zachovat národní identitu, jako původ a ukotvení příběhu. Film Stále spolu měl štěstí a zažil několik momentů, které ho posunuly dál a udělaly z něj úspěšný film. Přijetí na DOK.Incubator bylo jedním z nich. Dodnes jsem vděčná producentovi, že do toho se mnou i přes velkou časovou náročnost šel.

Váš snímek měl světovou premiéru na nejvýznamnějším světovém festivalu dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu. Jak na něj v rámci jeho projekcí diváci reagovali?
To je trošku jako soudit sám sebe. Lidi se o film zajímali a v průběhu promítání bylo vždycky takové ticho. To cítíte, jak diváky film pohlcuje, Na premiéru bylo vyprodáno týden předem. Diváci tam jsou skvělí, dokument obecně je zajímá, je to publikum, které se ptá, hodinu odpovídáte na dotazy a o filmu diskutují i na chodbě. Byl to milý zážitek.

Váš film byl podpořen Institutem dokumentárního filmu v rámci výběru snímku mezi projekty East European Forum 2012 a následující rok na akci East Doc Platform. V čem vašemu filmu tyto akce pomohly?
Pro mě osobně to byla taková vzpruha. Patřím k těm, co pochybují, a i když jsem si myslela a doufala, že film bude dobrý, jistotu nikdy nemáte. Také to byla velká čest účastnit se těchto dvou akcí.