Premiéra již brzy
Film Jan Palach ukazuje jeho cestu k sebeupálení

Ve výroční den srpnové okupace z roku 1968 přijde do kin film Roberta Sedláčka Jan Palach. Na rozdíl od trilogie Agnieszky Hollandové Hořící keř, jejíž děj začíná okamžikem studentova sebeupálení, Sedláčkův film sleduje poslední rok a půl Palachova života. Ukazuje, jak se změnila atmosféra v tehdejším Československu, jakým vývojem prošlo jeho vnímání společnosti a snaží se ukázat, co ho vedlo k jeho činu. Diváka celým filmem s relativně dlouhou stopáží 120 minut více či méně důrazné náznaky připravují na to, co se nakonec stane.

Všechny důvody, které Palacha k jeho bezprecedentnímu činu vedly, se divák nedozví. Důležitá ale podle Sedláčka je Palachova věta, která ve filmu zazní. "Nepatřím nikomu. Vůbec nevíme, za kým jdeme, jenom ho hledáme. Nepatří nám. To je jeho nejvyšší hodnota. Patří nám všem svým činem. Ale on sám nepatří nikomu," řekl režisér novinářům.

Hrdinu snímku i české historie ztvárnil Viktor Zavadil. "Znal jsem ho z hodin dějepisu, asi jako všichni. Občas jsem se pokusil zjistit si o něm víc, ale rozhodně ne v takovém formátu, jako když jsem se začal připravovat na film," řekl. "Jestli mi to nějak změnilo pohled na Palacha? Vyvolalo to spoustu otázek, odpovědi na ně se už nedozvíme. Málokdo ho znal, aby o něm mohl komplexně něco říct. Každý ho znal po svém," řekl.

Velký prostor ve filmu má postava Palachovy matky, kterou hraje Zuzana Bydžovská. Jeho přítelkyni, o kterou se Palach stará po obrně, hrála Denisa Barešová. Autorkou scénáře je Eva Kantůrková.

Film začíná záběry na tříletého chlapce v rodných Všetatech, jak si sám hraje v zasněženém lese. Ztratí se a rodina se ho vydává hledat, všichni volají jeho jméno a ptají se, kde je, jako by naznačovali, že málokdo se za Palachův život dozví, kde skutečně mladý muž je a co cítí. Střihem se divák ocitá o 15 let později na brigádě v Kazachstánu, kde se Jan Palach mimo jiné dokáže postavit nadřízenému, aby se zastal mladého Rusa. Sblíží se spolu, ale když se mu po okupaci vrátí balíček, který mu poslal, je to další střípek do mozaiky zklamání a rozčarování, které po srpnu 1968 zažívá.

Film také ukazuje Palachovu návštěvu Francie v roce 1968, to, jak zažívá spolu s dalšími studenty euforii z pražského jara i hrůzu z toho, když se dozví o okupaci. Jede do Prahy, tváří v tvář stojí tankům, zúčastní se studentské stávky, všechno vnímá, ale velmi často mlčí. Film naznačuje, že Palach věděl o sebeupálení Poláka Ryszarda Siwiece v září 1968 - dozvídá se o něm na brigádě ve Francii, důkaz pro to ale není.

Jan chodí zapalovat svíčku k soše sv. Václava v Praze, kde je portrét jedné z obětí srpnové okupace. Je zoufalý z letargie společnosti, setkává se s brutalitou Státní bezpečnosti, čte texty a prohlíží si fotografie o sebeupalování buddhistických mnichů. Během Vánoc poslouchá v kostele kázání o pomíjivosti lidského těla i pozemského života a je patrně již rozhodnut.

Kamera sleduje, jak mamince ve Všetatech napíše na zamlžené okno vzkaz, v Praze napíše dopisy se svým poselstvím  a obstará si potřeby pro svůj čin. Film končí dlouhým záběrem do tváře odhodlaného muže.