I když kobry ani užovky nejsou hadi škrtiči, film pojmenovaný podle nich na 23. ročníku Českých lvů nedal protihráčům v hlavních kategoriích prakticky nadechnout. Kobry a užovky režiséra Jana Prušinovského pobraly ceny za nejlepší film a režii plus ve třech hereckých sekcích.
Letošní filmová sklizeň byla velmi vyrovnaná a kvalitní. Hlavní ceny pro libovolný z favorizovaných snímků - vedle Kober a Užovek mezi ně patřila mnohovrstevnatá hříčka Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově a tragikomedie Domácí péče - by byly výhrou pro českou kinematografii obecně. Tak plošný triumf Kober a Užovek se nicméně příliš čekat nedal. Ostatně na nedávných Cenách české filmové kritiky, jejichž výstupy se s výsledky Lvů většinou překrývají, bodoval hlavně Zelenka.
Kobry a Užovky jsou sociálním dramatem s komediálními prvky o dvou bratrech, protloukajících se nelehkou realitou středočeského průmyslového maloměsta. V hlavních rolích excelují skuteční sourozenci Kryštof a Matěj Hádkové. Kryštof už má za svou roli Křišťálový glóbus z Karlových Varů a Cenu kritiků a teď i Českého lva, po zásluze byl konečně oceněn i Matěj, mírným překvapením byla (zasloužená) trofej pro nepříliš známou Lucii Žáčkovou za vedlejší ženskou roli.
Kategorii hlavní ženská role podle očekávání vyhrála Alena Mihulová za postavu obětavé ošetřovatelky v Domácí péči. Ani v tomhle případě se nečekalo nic jiného - Mihulová má za sebou podobnou šňůru cen jako Kryštof Hádek.
Překvapením nebyli ani Lvi pro pohádku Sedmero krkavců ve "výtvarných" kategoriích scénografie, kostýmy a masky. Je to fér, u pohádek vizuál zkrátka bývá důležitější a propracovanější než u filmů ze současnosti. Aspoň že nominace upozornily na jiné povedené výkony v daných oborech, třeba na fantasmagorické retro Martina Kurela ve frašce Wilsonov.
Udílení provázelo několik mile dojemných okamžiků. Poněkud křečovitou snahu o velkolepost ceremoniálu vrátila na zem krásná děkovačka kameramana Petra Koblovského, věnovaná doktorovi, který mu zachránil život, a památce maminky. Nelíčeně dojatá byla i Mihulová, jež by po takové sérii cen už mohla být otrlou pódiovou rutinérkou; při děkování se jí třásla ruka s mikrofonem. A nádherným okamžikem se stalo setkání sester Vášáryových, které si při předávání ceny za mimořádný přínos kinematografii kameramanu Stanislavu Milotovi skvěle nahrávaly.
Dojemný bývá z definice i sestřih In memoriam věnovaný těm, kdo nás opustili. Oceněníhodný je velký prostor věnovaný v něm nedoceněnému režisérovi Ladislavu Helgemu a fakt, že se do pásma podařilo na poslední chvíli zařadit i animátora a výtvarníka Zdeňka Smetanu, který zemřel pouhých devět dní před udílením.
Negativa? Nápad, aby sošky předávali přední čeští vědci, byl originální, ale nepočítal s tím, že vědci většinou nebývají žádní baviči a šoumeni, takže jejich interakce s jinak spolehlivou moderátorkou Lucií Výbornou někdy působila trochu křečovitě. Nově zavedené televizní kategorie se měly rozprostřít mezi filmové a ne se odbýt v jednom bloku hned na začátku, kde fungovaly jako zátaras. Herecké sekce se mohly proházet mezi sebou, sestava vedlejší žena, vedlejší muž, hlavní žena, hlavní muž je mechanická. A dámy sice mají mít přednost, ale na ceremoniích to neplatí.
Na proměnlivé scéně se průběžně střídaly tváře nominovaných či loga filmů, což bylo sice informativní, ale zároveň vizuálně přeplácané a zbytečně efektní.
Český lev se po odklonu od dlouhodobého monopolu Petra Vachlera stále hledá. Směřování k větší důstojnosti je chvályhodné, ale chvílemi sklouzává ke strnulosti, pocitu sebedůležitosti nebo naopak použití příliš kontrastního druhu humoru. Nastoupená cesta je slibná, další ročníky by měly testovat rovnováhu mezi důstojností a odlehčeností, zkrátka nacházet grácii.
