Prostě legrace
Nadávat na Babovřesky je kavárenský sport

Nejpozději od trilogie Kameňák je u nás Zdeněk Troška považovaný za režiséra, který točí takzvaný "odpad", jak jeho filmy označují například nejagilnější uživatelé serveru Česko-Slovenská filmová databáze (csfd.cz). Je to však povýšenecká mýlka.

Troška točí dokonale zvládnuté produkty, které na cílovou skupinu (říkejme jim nenároční diváci) zabírají. Rekordní návštěvnost přes 140 tisíc diváků za premiérový víkend, kterou režisérova novinka Babovřesky trumfnula i dřívější divácké hity jako Kajínek, Okresní přebor nebo Muži v naději, potvrzuje, že režisér má své místo na trhu přesně vykolíkované. Vytýkat mu, že dělá práci, kterou si vybral, tak, jak si vybral, je jako mít krávě za zlé, že má vemeno a dává mléko.

Často se v kruzích tuzemské filmové kritiky žehrá na to, že Češi neumějí točit žánrové filmy. Ano, neumějí horory ani thrillery, o sci-fi se většinou ani nepokoušejí, ale copak Troška netočí komedie - komedie, které se nesnaží být v druhém plánu laskavé, hořké, politické nebo jinak "víc-než-jen-komediální", ale prostě jen komedie s nijak sofistikovaným humorem?

Nadávat na Trošku je domácí kavárenský sport. V jeho filmech přitom není zdaleka tolik fekálního, pubertálního nebo jinak hrubozrnného humoru než v některých amerických podívaných, proti kterým přitom nikdo nevystupuje. V nejhorším případě jsou ty vtipy prostě nejapné: v Babovřeskách figuruje vesnický farář Šoustal (což se v dialozích vynořuje průběžně po celou stopáž bůhvíproč přesahující dvě hodiny), coby antický chór promlouvá sedmice harpyjí v důchodovém věku, postava starosty je laciná esence zkorumpovaného podpantofláka, Lucie Bílá hraje oráchnutou cigánku, sem tam si někdo polije rozkrok nebo se chytí za prsa...

Jenže - proč ne? Babovřesky nejsou intelektuálním kýčem jako filmy, které vyhrávají České lvy. Nejsou dokonce ani kýčem jako takovým. Jsou skvěle odvedeným produktem, který vypadá přesně tak, jak vypadat chtěl a měl - včetně product placementu a dalších dílčích rysů, jež jim jejich odpůrci vytýkají. U cílového publika zabírají, jiné nenalákají a nemají šanci kazit něčí ještě ne úplně rozvinutý vkus - na rozdíl od krasodušných festivalových a oscarových obmyslností typu Biutiful, Lepší svět, Stud, Černá labuť a podobných nebo od vylhaných zákeřností od Marie Poledňákové či v poslední době od Jiřího Vejdělka.

Můžeme si myslet, že Babovřesky jsou blbé. Ať jsou, jestli chtějí. Ale nejsou nebezpečné, ničemu a nikomu neškodí a existuje dost důvodů je (a jejich reklamní kampaň) oceňovat. Skutečné filmové nebezpečí leží jinde.