Slovenská herečka
Pauhofová: Nejsem žádný extrovert, jsem plachá

Dokáže zahrát lolitku i zralou sebevědomou čtyřicátnici. Možná i proto jde herečka Táňa Pauhofová z role do role. Pokud zrovna nehraje v divadle, určitě filmuje. A do toho musí zvládat premiéry i všetečná média. Být středem pozornosti přitom nesnáší. "Celý život trpím pocitem studu," přiznává.

Bylo naivní myslet si, že si jedna z nejvytíženějších slovenských hereček najde celou hodinu na rozhovor. Minulý týden odjela po premiéře filmu z Prahy, aby na chvilku zakotvila doma v Bratislavě, protože hraje v tamním Národním divadle a pak vyráží do Košic zkoušet novou hru. I proto jsme si s ní nakonec popovídali po telefonu, netušíce, jak je to pro ni těžké. Během rozhovoru se totiž přiznala, že má z telefonování fobii. Náš hovor nakonec dokázala přijmout, ale přiznává, že "až po náročné psychické přípravě".

Ve filmu Filipa Renče jste si zahrála Lídu Baarovou, v televizní minisérii Hořící keř zase Dagmar Burešovou, právničku Palachovy rodiny. Máte za sebou i postavy neurotické Stelly ve hře Tramvaj do stanice Touha či svůdnice ve filmu 3 sezony v pekle. To je obrovský rozkmit rolí...

Ale vždyť to mě na hraní právě nejvíc baví! Najdu v sobě různé bytosti, zákoutí. Z hereckého pohledu je největším strašákem škatulka, do které se herec zavře a nemůže pak růst a vyvíjet se.

Jaké to je převléknout se v noci v divadle za femme fatale a ráno se mentálně převtělit do dívky s nesmírně těžkým osudem?

To je dobrodružná jízda. Jednou se mě někdo ptal, jaká jsem, jak bych se sama charakterizovala. Přišla jsem na to, že kromě toho, že jsem plachá, mám také sklony k melancholii a jsem hodně hravá. Zároveň jsem zjistila, že v sobě dál nesu snad úplně všechno, i tu osudovou ženu, malou holčičku a leccos dalšího. Každý má přece v životě svá různá já, v různých situacích je podle potřeby vytahuje a hraje různé role. Jeho energie se mění a střídá. Lidé to dělají podvědomě, já to dělám zcela vědomě, je to moje práce. Jde o totéž.

Plachá herečka. To nejde moc dohromady, nemyslíte?

Nevím proč, ale celý život trpím konstantním pocitem studu. Mám potřebu schovat se. Pozornost, která je součástí mé práce, je pro mě nepředstavitelně náročná. Pořád se na mě někdo dívá, hodnotí, pořád se ptá, a to ne vždy pěkně - a já pak mám pocit, že se musím stále veřejně obhajovat. Vzhledem k tomu, jak jsem plachá, mi na popularitě připadá nejnáročnější vůbec ji zvládnout. Třeba nedávná premiéra komedie Všechno nebo nic - nemůžu říct, že bych si ji nějak enormně užívala. Jsem ráda, že diváci chodí do kina, to je k nezaplacení, ale ten zbytek, mediální pozornost a humbuk kolem, mi není příjemný. Pro sebe si to celé zpětně hodnotím tak, že jsem to prostě zvládla.

Od "zvládnout to" k "užít si to" je ale na míle daleko, ne?

Ano, takhle je to pojmenováno přesně. Slovo "užít si" v těchto souvislostech a v mém případě vůbec nefiguruje. Já si užívám tvorbu, svou práci, a mám radost, když si něco, co udělám, najde diváka.

Pochybujete o sobě?

Ano, mám pořád pochybnosti, obavy, stydím se, pořád dokola a všechno dohromady. Ve své podstatě nejsem extrovert. Extrovertní jsem mezi blízkými, kde se můžu uvolnit, jinak jsem opravdu plachá.

* Co s ní dělá kritika?

* Jaký je její přístup k bulváru?

* Jaká je hereččina největší fobie? 

ODPOVĚDI NEJEN NA TYTO OTÁZKY SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 23. LEDNA 2017.