Z rozcuchaného kovboje a hurónského strýce Pepina se Jaromír Hanzlík časem změnil ve vlídného prošedivělého pána, jež kultivovaně vzpomíná s hereckými osobnostmi v pořadu Úsměvy českého filmu. Mezitím jeho sympatické a spontánní herectví využili tvůrci spousty filmů klasických i televizních, a k tomu strávil 30 let na jevišti Vinohradského divadla. A pak za sebou zabouchl dveře k překvapení všech. V pátek oslaví sedmdesátiny.
Na pódiu se Hanzlík poprvé objevil, když mu byly tři roky: "Ve scéně operety Děvčátko z kolonie, v jednom obrazu praly ženský na jevišti prádlo v neckách a já tam přiběhl a s velkou chutí jsem jim do toho prádla plácnul. Měl jsem velký aplaus," vzpomínal jednou.
Dětství tak prožil s vůní divadla, jeho otec František byl posledním velkým kabaretiérem, a malého Jaromíra bral často sebou do práce. A když ten v roce 1966 odmaturoval, přijali jej na DAMU, ale místo do školy nastoupil rovnou do Vinohradského divadla.
Předcházelo tomu složité vyjednávání ředitele Vinohradského divadla Františka Pavlíčka s Jaromírovým otcem, který nakonec svolil. A tak se divadelní školou Jaromíra Hanzlíka stala prkna, co znamenají svět, a "profesory života" tehdejší herecký ansámbl Vinohrad - Miloš Kopecký, Jiří Pleskot, Vlastimil Brodský či Ilja Racek.
Ukázka z filmu Slavnosti sněženek:
"Při potlesku se mi zdálo," vzpomínal na první děkovačku, "že vyletělo tisíc holubů a tlouklo křídly... Neviděl jsem, neslyšel, tekly mi slzy a zapomněl jsem se uklonit." V divadle začal záhy dostávat jednu hlavní roli za druhou: Hamlet, Chlestakov, Cyrano z Bergeraku, Raskolnikov, Oidipus, Car Fjodor a desítky dalších.
V televizi jej do povědomí diváků dostala role Huckleberryho Finna, a na filmovém plátně to byl bezelstný student Vojta v Romanci pro křídlovku (1966) režiséra Otakara Vávry.
U filmu ale začínal už jako sedmnáctiletý, když ve filmu Každý mladý muž režiséra Pavla Juráčka vystupoval po boku Pavla Landovského. A v pětadvaceti už měl na kontě přes dvacet filmových rolí. Diváci si ho zamilovali jeho spontánnost, nahradil jim Vladimíra Pucholta.
Pod vedením režisérských veličin typu Otakara Vávry, Karla Kachyni nebo Martina Friče točil kriminální filmy, válečná dramata i komedie, a záhy se stal populárním a obsazovaným hercem, na kterého se dalo spolehnout v jakékoli roli.
Ke konci šedesátých let se ve filmu Slasti otce vlasti setkal s Danielou Kolářovou, s níž později vytvořili sympatickou hereckou dvojici, například v seriálu Taková normální rodinka a ve filmech Noc na Karlštejně či Léto s kovbojem. Kolářová mu byla partnerkou i na divadle.
Sedmdesátá léta mu přinesla spoustu příležitostí v seriálech Byl jednou jeden dům, Nemocnice na kraji města a dalších, poplatnějších režimu. Pod režijní taktovkou Jiřího Menzela si v roce 1980 zahrál v Postřižinách ukřičeného strýce Pepina a Menzel jej obsadil i do dalších titulů Slavnosti sněženek a Konec starých časů.
Pak přišla revoluce, jež kladla na herce velké nároky, a záhy po ní Hanzlík pocítil obrovskou únavu: "Byl jsem jak veverka v kleci. Práce a zase práce, skoro 30 let, každý den... Když má herec zlomenou ruku nebo nohu, je to vidět. Když má zlomenou duši, vidět to není, ale taky nejde hrát." A tak v roce 1993 odešel z Vinohrad i z Čech.
A schoval se ve švýcarském Bernu. Po čase se začal vracet - s novou ženou a novým image zralého muže s plnovousem. Po Zdeňku Svěrákovi zdědil televizní Úsměvy českého filmu. Občas něco natočí (Muži v říji Roberta Sedláčka), tu a tam se objeví ve společnosti. "Mám svobodu - můžu tedy nebýt slavný," říká k tomu sám.
