Osud se s Melem Gibsonem v posledních patnácti letech moc nemazal - a z velké části si za to Gibson mohl sám. Jeho dlouhá léta budovaná image zbožného katolíka a otce rodiny vzala vmžiku zasvé, z někdejšího správňáka se stal násilník, alkoholik a antisemita, takže ani role se moc nehrnuly. Pokus o návrat Gibson zahájil už v roce 2010 krimidramatem Na hraně temnoty, pak následovaly Moje letní prázdniny a postradatelná trojka Postradatelných, takže nic extra. Ve jménu krve je další pokus.
V originále zní název filmu Blood Father, tedy Pokrevní otec, a proto český název, jakkoli se to může zdát, úplně mimo mísu není. Snímek vznikl podle románu spisovatele a scenáristy Petera Craiga, jenž je podepsán třeba pod scénáři k Hunger Games, a vůbec není špatný, jen v češtině pohříchu ještě nevyšel. Přitom se o jeho zfilmování uvažovalo už delší čas, na veřejnost to prosáklo už roku 2008 a při obsazování hlavní role se uvažovalo o Sylvesteru Stallonem.
Loučení veterána
Spíš než hrdinský comeback ale Ve jménu krve připomíná loučení legendy. Hlavní postavou je John Link (Gibson), někdejší feťák, alkoholik a motorkář od Hell's Angels, který se po devíti letech ve vězení snaží žít spořádaně. Bydlí v karavanu, kde za pár dolarů vyrábí tetování, a pokouší se nemyslet na to, jak by se zase napil. Vedle toho, že manželství se mu samozřejmě rozpadlo, dlouho neviděl svou nezvěstnou dceru. A právě sedmnáctiletá Lydie (Erin Moriartyová) ho po letech kontaktuje. Je v průšvihu a potřebuje se někam schovat, jde po ní totiž mexická mafie. Lydiin milenec Jonah (Diego Luna), který ji využíval, zatáhl do světa drog a málem i vražd, totiž skončí po jedné takové akci s kulkou v krku, kam ho Lydie omylem trefila. Jenže to byl vysoce postavený mafián. A jeho kumpáni prahnou po Lydiině krvi.
John Link proto využije všechny své známosti a dovednosti z předchozího života na šikmé ploše, aby jí pomohl, i když tím riskuje návrat za katr, protože je pořád v podmínce, a pak i život. Cestou potkávají bývalé jezdce z Hell's Angels či stále dotěrnější lumpy včetně sicaria, elitního zabijáka gangsterského klanu. A Link je likviduje jako za starých časů. Smyčka se však pořád stahuje, přece jenom stojí sami dva proti celému gangu...
Nečekaná porce humoru
V ledasčem Ve jménu krve připomíná Peckinpahovu klasiku Pat Garrett a Billy Kid. Nemůže za to jen špinavé prostředí vesnických slumů a rozpálené kalifornské pouště, ale i nostalgickou náladou protknuté putování hrdiny prchajícího před smrtí a potkávání starých známých, ze kterých se po letech ovšem stali pěkní parchanti. Sám John Link je už jen relikt zašlých časů - polepšený veterán drsných akcí gangu Pekelných andělů, nejprve s bílým plnovousem jako Charles Manson, po oholení s tragicky zestárlou vrásčitou Gibsonovou tváří. A pro takové už v dnešní době není místo.
Melancholické vyznění naštěstí přebíjí humor a Gibsonovo charisma. Pořád to v sobě má - ten svůj šílený výraz, který nikdy ani nemusel hrát; s trochou nadsázky takhle mohl Martin Riggs ze Smrtonosné zbraně klidně dopadnout taky. Na výsledné podobě filmu je také vidět, že s režisérem Jeanem-Françoisem Richetem (autorem mimo jiné dobrého Veřejného nepřítele č. 1) úzce spolupracoval a scénář mu hrál do karet. Prakticky všechny dobré vtipné hlášky si schoval pro sebe - a že jich je ve filmu dost! Tím cynický veterán s drsnou minulostí získal další rozměr a stal se sympatickou postavou.
Komorní a nenápadné
Zbytek hereckého ansámblu je spíš do počtu, ale s tím je nutno počítat, hlavní hvězdě nesmí nikdo překážet. Sedmnáctiletou Lydii si zahrála dvaadvacetiletá Erin Moriartyová, která vypadá starší na svůj věk, natož na věk Lydie. Pamatovat si ji můžete třeba z letošního Tohle je náš svět. I když si ji asi pamatovat vlastně nemusíte - moc dobrá herečka to není a těžko věřit, že by z ní někdy mohla být hvězda. Totéž platí o Diegu Lunovi, někdejším sladkém mexickém chlapci, o němž fakt, že star se z něj nestane, je všeobecně známý. Zaujme snad jen Michael Parks jako bývalý šéf Pekelných andělů s přezdívkou Kazatel, jemuž scénář vedle řádné dávky hajzlíkovství předepsal i farmu plnou konfederačních a nacistických vlajek ("Pořád na straně poražených," komentuje to Link) a uniforem SS.
Cílem tvůrců bylo připravit malé, komorní drama, ale to je tentokrát na škodu. Než se přejde k věci, je najednou konec, ani finále v poušti po tom všem nemůže diváka uspokojit. Jasně, druhým plánem - respektive tím hlavním - bylo představit vztah otec-dcera a jeho vývoj, což se podařilo, ale jen za cenu nicneříkajících klišé plných pseudopsychologických dialogů. Co na tom, že tyto scény vždycky zakončí nějaký vtip, když jich je ve filmu tolik. Tím trochu trpí příběhová linka, jejíž dirty potenciál špinavého prostředí chudé spodiny zůstal dostatečně nevyužitý. Ve jménu krve proto skončí rozkročeno mezi rodinným dramatem a napínavým thrillerem a nemůže si vybrat. To je špatně.
Je škoda, že snímek uvízl na půli cesty. Krev, která tu teče, je zatraceně opravdová, podobně jako výstřely z pistolí zní mnohem opravdověji než v jiné chystané premiéře tohoto týdne, stathamovském Mechaniku zabijákovi. Přesto to nestačí, film je dobrý na jedno podívání, ale trvalejší dojem nezanechá. A pokud hlavním cílem bylo vrátit Mela Gibsona do první ligy, ani to se nepodařilo - ale jen o maličký kousíček.
