Novinka v kinech
Zelenka: Mnichovská zrada? Český plebs se dá snadno naštvat

Režisér Petr Zelenka natočil po sedmi letech nový film, který kope do vosího hnízda už svým názvem. Hořká komedie Ztraceni v Mnichově se dotýká mnichovské dohody - národního traumatu z roku 1938 - a má potenciál Čechy pobavit i vytočit.

Od vašeho předchozího filmu Karamazovi uplynulo sedm let. Proč tak velká pauza?

Důvodů je více. V českém filmu neplatí, že když za sebou máte pár úspěšných snímků, tak jdou věci snáze. Jde to hůře. Dlouho jsem hledal producenta: látku mnichovské dohody všichni odmítali, protože se jim zdála příliš složitá. Producenti se snaží dělat co nejjednodušší věci. Navíc mám pověst člověka, který má rád přehled o financích. Prošli jsme si kolečkem, kdy jsme si mysleli, že by Ztraceni v Mnichově mohla být zahraniční koprodukce. Marným doufáním jsme ztratili asi rok.

Jednali jste s Francouzi a Němci. I pro ně byl Mnichov ožehavé téma?

Francie nemá nástroje pro menšinové koprodukce, pro ně je hlavní, aby se ve filmu mluvilo francouzsky. Navíc mají přetlak látek z bývalých kolonií nebo frankofonních zemí. Mnichovské téma pro ně bylo nečitelné, stejně tak struktura "filmu ve filmu". V Německu byla situace jiná, našli jsme skvělé lidi, kteří tématu rozuměli, ale nástroje koprodukce tam fungují tak, že musíte v daném regionu utratit více peněz, než vám dají - třeba 120 procent. A my jsme v Německu točit nepotřebovali. Slovensko padlo z ideových důvodů: prochází vlnou pýchy na svou kinematografii. Neměli potřebu dávat peníze českému filmaři a z tématu měli trauma, byť mají daleko větší trauma ze slovenského štátu. Nakonec jsme film financovali z českých zdrojů a já se v poslední verzi scénáře uskromnil a přizpůsobil realitě. 

Ztraceni v Mnichově mělo mezinárodní premiéru v Londýně. Jaké byly reakce?

Krásné. Anglie je pořád ještě otevřená, diváci tam jsou stejně jako v USA vstřícní, rozumějí humoru. Že řešíme historická traumata, mají rádi, protože jsme jim tím najednou bližší. Nechápou Mnichov jako my, ale sami mají podobných událostí spoustu, takže v diskusích po projekci hned upozorňují na to, jaké kostlivce ve skříni mají pro změnu oni sami.

Jak si během let příprav scénář "sedal"?

Vývoj scénáře byl dramatický. Zásadní bylo setkání s knihou historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. V původní verzi scénáře existovaly k Mnichovu různé postoje. Od toho setkání se film začal vyvíjet cestou postavy režiséra fascinovaného určitou interpretací událostí, která jeho film nakonec rozloží.

Jan Tesař je dost neznámá postava, vy mu svůj film dokonce věnujete. Jak jste na jeho práci narazil?

Oslovil jsem historika Petra Kouru, aby mi pomohl s dobovými reáliemi, a jeho první doporučení byla Tesařova kniha. "To je bible, to je základ," říkal. Mezi historiky je Tesař známý, na veřejnosti méně, protože je nedůvěřivý vůči médiím a člověk se mu nemůže divit. Má skvělou paměť, pamatuje si, kdo kdy jak selhal: novináři, historici, filozofové... Má těžký život, protože si příliš mnoho pamatuje. Třikrát byl ve vězení, pak ho komunisté přinutili v rámci akce Asanace opustit republiku.

Koura sám říká, že vám Tesaře doporučil až rok po začátku prací. Jak moc to setkání výsledek ovlivnilo?

Zásadně. Ale já to mám takhle u většiny věcí. Začnu něco psát, uvědomím si, jaké je téma, začnu se pídit, kdo jiný ho kdy a jak zpracoval. Teď pracuju na další věci, jmenuje se Modelář a je to o zrodu teroristy, ale sympatického. Dramaturg Kristián Suda mě nasměroval na filmy takzvaného německého podzimu: otevřela se přede mnou oblast sebekritické kinematografie konce sedmdesátých let, taková německá varianta polského "kina morálního neklidu". Píšu to už dva roky, nasávám do sebe podněty, je to pro mě strašně cenné. Podobně jsem nasával i mnichovské téma, četl jsem i sborníky sudetských historiků k sedmdesátému výročí Mnichova, co to znamenalo pro další život německé menšiny. Zpochybňuje to samozřejmě tu idylickou představu o první republice, že tu bylo všechno v pořádku.

Že se nekradlo, nevraždilo...

... naopak to bylo šílené, čachry s pozemky, německá menšina byla znevýhodněna ve všech směrech, mimo jiné i v parlamentu. Od roku 1929 šest let neproběhly volby a tak dále. Zpětně si myslíme, že to byla ta nádherná republika, která se "záhadně" pokazila v roce 1938. Ale ten problém začal evidentně už v roce 1919, kdy se za nás ve Versailles mocnosti zaručily jako za stát, ale národ na něco takového evidentně nebyl připraven. O devatenáct let později mocnosti v Mnichově začaly zvažovat, jestli to byl skutečně tak dobrý nápad.

Svůj pohled na Mnichov jste musel asi hodně revidovat.

Zamlada jsem byl vystaven dvojí propagandě. Komunistické, která říkala, že by to komunisté byli všechno vyřešili a bojovalo by se, a pak jsem byl pod vlivem propagandy disentu, která tvrdila opak - že to spoléhání na SSSR byla chyba. Obojí je evidentně mylná interpretace.

Vy Mnichov interpretujete radikálně jinak. Podle vás a Tesaře šlo z Benešovy strany o vědomé, až šachistické tahy.

Ještě než jsem od pana Tesaře něco četl, logicky jsem usuzoval, že Beneš nemohl být tak pasivní, jak se líčilo v učebnicích. Byl to přece člověk, který dlouhá léta sloužil pod Masarykem jako ministr zahraničí, musel mít vazby na cizinu, nemohl jen čekat, jak se mocnosti rozhodnou. A když jsem si přečetl Tesaře, říkal jsem si: Jasně! Tesař zmiňuje třeba nóty československého vyslance v Paříži, který si stěžuje, že ho Beneš v květnu 1938 obchází a za jeho zády něco organizuje. Já vím, takhle se politika dělat nemá, ale dokládá to, že Beneš odevzdání části československého území plánoval. Země byla v rozkladu, od povstání v Chebu v občanské válce, těžko říct, jak se prezident měl zachovat korektně.

Mám pocit, že svým výkladem dějin spoustu diváků naštvete: zboříte jim ten mýtus "o nás bez nás". Věděl jste, do čeho jdete?

Český plebs se dá naštvat velice snadno a to jeho naštvání nemá velkou váhu. Bublá pod povrchem, nejvíce se mu daří v anonymních internetových diskusích, které verbální agresivitu podporují. Spodní vrstvy Čechů jsou pořád na něco naštvané. Jestli budou shodou okolností chvíli naštvané i na mě, že jsem jim zbořil nějakou představu, tak to není podstatné; hlavní je, jestli ještě může začít odbornější diskuse o tomto období někde mezi poučenou veřejností. S Petrem Kourou máme připraveny projekce na pedagogické fakultě.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.