Cesta na smetiště. Severní vítr. Mák

Skoro nejseverněji položenou obcí Velké Prahy jsou Dolní Chabry, které by se dle logiky měly jmenovat Horní, když jsou nahoře. Ještě trochu výše je Březiněves, jejíž pozoruhodnost se tímto geografickým primátem v podstatě vyčerpává. Právě tyto dvě lokality byly startem a cílem naší expedice, jejímž konečným záměrem je obejití katastrálních hranic Prahy kolem dokola. Nápad se zrodil již před několika lety a vykonána byla zhruba polovina trasy. Já se toho účastním jen občas, neboť zas takový fanatik nejsem, tentokrát jsem však svolil, aniž bych tušil, jak bizarní úsek cesty máme před sebou.

Předznamenáním příštích dějů se jevilo již jméno zastávky, k níž náš autobus dorazil z Kobylis: Skládka Chabry.

Předtím, než jsme se však vydali na cestu, navštívili jsme významného obyvatele Chaber, našeho váženého přítele, esejistu, novináře a básníka Viktora Šlajchrta, který tam obývá se svou rodinou dům, na jehož zahradě jsme strávili příjemné chvíle a přečkali nejhorší polední žár. S Viktorem jsem sdílel svého času několik let redakční místnost v časopise Respekt a bylo to vždy poučné a zajímavé, neb je málo tak sečtělých a družných diskutérů. I tentokrát jsme vedli učeneckou rozpravu, jejímž předmětem bylo vnímání krásy v různých dobách, přesněji otázka, zda se člověku jevila příroda krásná ještě předtím, než o ní jako o krásné začali psát romantici, kteří na to měli čas. Filozof Zdeněk Vašíček připomněl, že v celé středověké literatuře se téměř nevyskytuje líčení krajiny a v staroislandské Eddě je jen jeden verš, z něhož plyne, že něco jako krajina existuje. Já jsem připomněl, že v gotické malbě se postavy vznášejí jakoby ve vzduchoprázdnu, a když je tam nějaká krajina, třeba u Giotta, pak je zcela stylizovaná, byť žil v krásném Toskánsku. Viktor podotknul, že v klasickém čínském myšlení neexistuje sice termín "krásno", ale čínská přírodní lyrika je zcela jistě vnímáním přírodní krásy prodchnutá. Komentátor LN Zbyněk Petráček řekl, že krajina mezi Chabry a Březiněvsí je mimořádně hnusná a že bylo lepší přemístit se mezi těmito obcemi autobusem. S tím nesouhlasil překladatel a redaktor konzervativních revue Luděk Bednář, který namítal, že jde jen o ono vnímání a právě industriální krajina severu Prahy je ne-li krásná, pak aspoň pravdivá, neboť odpovídá stavu naší civilizace. Toto hledisko se v příštích hodinách prosadilo.

Rozloučili jsme se s Viktorem, jeho paní a dcerou a záhy jsme již byli za obcí. Já jsem poněkud litoval, že jsem si pro potřeby toho blogu nevyfotografoval románský kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ale nechtěl jsem se vzpírat vedení. Náhle jsme stáli na poli, kudy měla vést katastrální linie. Zbyněk stále ještě navrhoval, že bychom mohli jet autobusem, ale nikdo jeho výzvy neslyšel.

Na okraji pole se povalovaly různé předměty, v kterých jsme odhalovali umělecké artefakty, například z dílny Josepha Beuyse, který by takovou rourou jistě nepohrdnul, a představovali si, kolik by za ni asi profesor Knížák zaplatil, když za mnohem skromnější obruče dala Národní galerie 30 milionů. Zároveň jsme si říkali, že krajina je nejlepší galerií a nikde takové věci nevyniknou jako zde.

Různé harampádí patří již k české krajině a byla by škoda se jej zbavovat. Sběrači kovů snad proto raději zůstanou u odnášení dopravních značek, hřbitovních náhrobků a drážních návěští a tyto výtvarné objekty nechají na pokoji.

Postupovali jsme dál a ocitli se v bujné vegetaci, jež právě procházela reprodukčním obdobím, takže jsme byli záhy zasypáni semeny a semínky, jež jsme měli přenést na nové místo. Tak si představuju savanu a očekával jsem slona či žirafu. Chvílemi bylo lze spatřit pražskou kotlinu, ale cestu jsme neviděli žádnou. Bylo to naposledy, co jsme tento den zahlédli Zbyňka Petráčka, jehož postava mizela v buši.

Zdálo se nám, že jsme ze všech stran obklopeni ploty či neproniknutelnou hradbou pichlavých keřů. A byla to pravda. Šlahouny ostružiníků nás šlehaly do slabin, kopřivy se pásly na našich lýtkách, pcháče bodaly naše kotníky. Filozof Vašíček udělal dobře, že si vzal dlouhé bílé kalhoty, byť si je za pár hodin pokecal hořčicí. Tudy cesta nevedla.

S velkým vypětím jsme překonali drátěný plot a já se domníval, že nejhorší máme za sebou. Ludva Bednář nadějně ukazoval směr další cesty divočinou.

Opět jsme se ocitli na poli, na jehož horizontu se rýsoval podivný krajinný útvar. Byl to komolý kužel, jakýsi nedodělaný Říp, na jehož plochém vrcholu se pohybovaly nákladní vozy. Není to náhodou smetiště? zeptal jsem se stále ještě doufaje, že není. Samozřejmě, odpověděli radostně moji společníci, toť cíl naší výpravy!

Skutečně, směřovali jsme k ďáblické skládce, největšímu (legálnímu) smetišti odpadu v Praze, jestli ne v celých Čechách. Linie vyměřené trasy byly neúprosné: pro splnění cíle bylo nutné těsně minout haldu odpadu, šlo jen o to, zda z pravé, či levé strany.

Štiplavý a dusivý zápach vzrůstal každým krokem. Vítr vanul neomylně naším směrem a my vdechovali hnijící výpary shromážděné z domácností celé Prahy. Ludva Bednář spustil ódu na odpadky, které podle něj ukazují pravou tvář našeho bytí. Zdeněk Vašíček, jenž po různých evropských univerzitách (Řim, Cambridge, Bochum, Paříž) přednášel rovněž teorii archeologie, připomněl perspektivní obor smetištní archeologie, který vedl ve Spojených státech k zajímavým poznatkům, že například sociálně slabší vrstvy produkují více odpadu, neboť méně šetří na drahé věci, takže de facto čím je společnost chudší, tím více odpadu po ní zůstává. Já jsem se snažil dýchat co nejméně, a proto jsem mlčel a snažil se vzpomenout si, zda jsem se někdy účastnil tak praštěné výpravy.

Konečně jsme dorazili až téměř ke skládce. Právě jedno popelářské auto vysypávalo svůj obsah a ke mně dolétla vůně pražských domácností.

Z boku vypadá skládka jako výtvor land-artového umělce. Kdosi řekl, že by se to mohlo vystavovat jako zmenšenina rozdělené Evropy před rokem 1989, uprostřed níž vedla železná opona. Bylo by to velmi ideologické dílo, ale v podstatě pravdivé.

Vtom se kousek od nás zvedlo hejno holubů a chystalo se na nás zaútočit.

Naštěstí jsme jej máváním rukou odehnali, ale to nebyl konec našich potíží. Další cestu totiž křížila dálnice. Ludva navrhoval, že bychom ji mohli přeběhnout. To jsme se Zdeňkem zavrhli a vydali se hledat nadjezd. Naštěstí nebyl tak daleko, asi dva kilometry.

Konečně jsme byli na druhé straně dálnice E 55 a blížili se k Březiněvsi, kde jsme se hodlali nasytit. Ludva již vyhlížel další etapu "obcházení Prahy", komín teplárny v Třeboradicích, v nichž leží vůbec nejsevernější bod Prahy.

Já jsem byl již na pokraji sil a zcela vyhladovělý. Naštěstí jsme šli polem s uzrálými máky, jejichž palice jsem začal trhat a strkat do kapes. Některé makovice jsem hned zuby otevíral a sypal si mák rovnou do vyhladovělých úst. Chutnal překvapivě dobře a já litoval, že jsem s sebou neměl cukřenku, iluze makových buchet by byla téměř dokonalá. Zdeněk, který žil léta ve Francii, nás upozornil, že tam už se mák nikde volně nepěstuje, neboť, jak známo, z něj lze získat opium. Já jsem - to jsem již vyprazdňoval asi dvacátou makovici - začal mít pocit, že na mě jdou mírné halucinace. Nevěděl jsem však, zda jsem se nenadýchal rajského plynu ze skládky.

V hostinci v Březiněvsi Pod Lipami neměli nic k jídlu. Muži však měli už asi páté pivo v sobě. Stejně je to zajímavé, kolik toho do sebe u nás lidé nalijí.

V druhém hostinci, Restaurantu Bušek, měli klobásu a kus flákoty, které říkali steak s hranolky. Ztrácet řeč o úrovni českých hospod nemá smysl. Filozof Vašíček teskně pomyslel na Francii a řekl, že je třeba divné, že u nás vůbec neexistuje tzv. sezonní nabídka. Zeptal jsem se, jestli tím třeba myslí chřest, a ať je rád, že dostal ke klobáse výběr pečiva a může se rozhodnout mezi rohlíkem a chlebem. A dokonce mu dali do hořčice i trochu zeleniny, tři snítky pažitky, to je přece úspěch. Mezitím nám přišla sms od Zbyňka, který psal, že autobus za chvíli pojede a kde prý jsme. Již jsme se s ním toho dne nesetkali.

Výpravu jsem ukončil na koupališti v Březiněvsi, jež je nové a docela pěkné. Těsně kolem mě proletělo obrovské tělo zavalitého chlapíka a s rachotem dopadlo do vody. I já jsem brzy smyl prach z cesty kolem největší skládky odpadků v Čechách.

Foto: Jiří Peňás