Cit a vášeň v Charlottenburgu. Kiez neboli přátelé

Berlínský vrabec se posadil na šedý betonový kvádr a rozhlíží se. Kolem vidí jen samé další betonové kvádry stejné délky, ale mírně se lišící výšky, celkem jich je tam 2711, zkamenělý les kvádrů.

To je samozřejmě Památník zavražděným evropským Židům (Denkmal für die ermordeten Juden Europas), asi každý, kdo byl v posledních pěti letech v Berlíně, ho viděl, jeho záměr právě je, aby byl nepřehlédnutelný a neodstranitelný, aby do města vtiskl nesmazatelné a výrazné stigma. Myslím, že se to podařilo. Já když jdu kolem, tak aspoň na chvíli do toho přísného abstraktního řádu z betonu vlezu, ponořím se do něj a na chvíli se tam jakoby ztratím.

Takže opět Berlín. Po Výmaru a Desavě (minulý fotoblog a viz Týden č. 17) jsem tam zůstal dva dny, sobota byla trochu deštivá, neděle průzračně krásná. Ale už jsem neobíhal žádnou moderní architekturu, žádné kubusy, žádné funkční raumplany a skloželezobeton, naopak jsem sentimentálně zatoužil po citových prožitcích, po nějakém esteticko-senzuálním polštáři, po nějaké staromódní nádheře čili napudrované veteši. A protože jsem opět bydlel v Charlottenburgu, šel jsem k rezidenčnímu zámku, který je krásný zepředu i zezadu, to možná ještě víc.

To jméno, které je zároveň jménem známé západoberlínské čtvrti, má po královně Sofii Charlottě, která v roce 1705 chuděra umřela v 37 letech, tedy poměrně mladá, a její královský choť Fridrich I. tím byl tak zasažen, že po ní pojmenoval zámek, jejž měl právě rozestavěný. Totiž to byla zrovna doba, kdy se Prusko dere silně nahoru, vždyť před čtyřmi lety, v lednu 1701, je povýšeno na království, když se dosavadní kurfiřt nechal v Královci (Königsbergu, dnes Kaliningrad) korunovat na „krále v Prusku" (König in Preusen, nebyl totiž „pruský král", neboť západní Prusko patřilo Polsku, to až Bedřich II. byl „celopruský"), což byla sice formalita, ale důležitá, a tenhle Fridrich I. Hohenzollern dával okázale najevo, že braniborské močály a daleké pustiny pruské, to už není nějaký zapadákov, ale nebezpečný tygr, který chce v Evropě hrát svou roli. Berlín se rychle proměňoval z polovesnice na reprezentativní sídlo a berlínský dvůr patřil náhle k nejnákladnějším v Evropě: slavnosti, bály, ohňostroje a takové za baroka oblíbené věci stíhaly jedna druhou. A na to rozhazovačný král potřeboval pořádný barák a ještě větší park. Ten je krásný, rozsáhlý, točí se kolem něj Spréva, uprostřed je Kapří rybník, zda skutečně i s kapry, jsem nezkoumal.  

Stavitel, kterému Charlottenburg nejvíc vděčí za svou uměřeně barokní pompu a eleganci, byl Johann Friedrich Oesander, který byl z meklenburského Stralsundu a Švéd, neboť Stralsund byl až do 18. století švédský, jako třeba Calais ve Francii patřilo celý středověk až do 17. století Angličanům, ale to píšu jenom tak mimochodem. A tenhle Oesander, posléze švédským králem vyzvednutý do šlechtického stavu, se pak na konci života přestěhoval do Drážďan, kde také leccos postavil a kde zemřel roku 1728. Toto je zámecký risalit (což je ta část budovy, která je vysunuta vpřed, obvykle část hlavní, kdybyste to náhodou nevěděli a chtěli si doplnit slovník), před kterým je socha Velkého kurfiřta čili Fridricha Viléma I., ale já už nechci poučovat, jak to s těmi Hohenzollerny bylo, ono se to dost plete i mně, kterého to z jakýchsi důvodů zajímá: jednou kurfiřt braniborský, pak kníže pruský, potom Král v Prusku, pak zase Pruský král, nakonec císař, samý Wilhelm a Friedrich, tedy Vilém a Fridrich, což je vlastně Bedřich čili fric, zmatek i pro Němce. Tímhle dosti tlustým barokním kavalírem, pod kterým i silný valach úpí, to vážně s Pruskem jako s velmocí v druhé polovině 17. století, když se oklepalo z 30leté války, začalo. Jezdecká socha od Andrease Schlütera (zemř. 1714) stávala ovšem původně a až do konce druhé světové války před městským zámkem v centru Berlína, sem na Západ byla přenesena v roce 1952, kdy se jí asi východní Berlín vzdal (Bedřicha Velikého na Unter den Linden taky NDR instalovala až v 70. letech jako pokrokového státníka). Až se jednou zase městský zámek postaví (místo je už na něj připraveno), možná ho zase budou stěhovat.

Zámek už byl zavřený, před nádvořím je mříž, já jsem prostrčil foťák skrz ni, čímž chci vysvětlit, proč tam zase nejsou žádní lidé.

Park byl však otevřený, a tak jsem se v něm procházel a myslel si na své věci, den, který začal poněkud deštivě, končil vlaze. Tu přede mnou náhle vyvstala ze záplavy temné zeleně tato stavba, stál jsem před Mauzoleum královny Luisy z domu Meklenbursko-střelického, která zde, v těchto ušlechtilých zdech sní svůj věčný sen. Tato Luisa byla kouzelná žena: když přijela poprvé v roce 1793 jako osmnáctileté děvče z Hessenska do Berlína, aby se zasnoubila s králem Fridrichem Vilémem III., mužem spíše průměrným, měšťácky založeným a nerozhodným, bylo z ní celé město paf. Když pak mimo protokol objala jakési děcko, které jí neslo květiny, lidé omdlévali. Byla krásná, vlídná, inteligentní a navíc zemřela mladá, ve třiatřiceti, takže záhy po její smrti v roce 1810 už vzniká luisovský kult, který silně prostoupí německý romantismus, a když se po napoleonských válkách časy uklidní, i biedermeier. V zámeckém shopu je možné koupit šátek à la Luisa, takovou tu lehkou, snad hedvábnou látku, kterou nosila královna na hrudi s velkým výstřihem, neboť byla právě pěkná empirová móda, kdy ženy nosily ňadra téměř zcela viditelná, takže byly pořád nachlazené. Ostatně zkoušel to na ni i Napoleon a ona se snažila udělat dojem na něj, aby zmírnila porážku svého Pruska, které zvláště v letech 1806 a 1807 bylo pěkně bito, ale měla čest v těle a korsickému tyranovi se nepodvolila. Jak to ale můžu vědět, že? Prostě jsem si to přečetl v nějakých knihách, třeba v Dějinách Pruska od Hanse-Joachima Schoepse. Nebo v knize Prusko. Vzestup a pád železného království od Christophera Clarka, kdyby to někoho zajímalo. 

Mauzoleum se opravovalo, avšak ta Luisa mě zaujala natolik, že jsem se na ni šel podívat druhý den do Alte Nationalgalerie čili Staré národní galerie, která leží na Muzeálním ostrově či Ostrově muzeí, a kde je kolekce německého umění 19. století, které je nádherné (C. D. Friedrich, K. F. Schinkel, nazarénští malíři Cornelius, Overbeck, Veit...), protože romantismus je vlastně německý vynález, oni ho procítili nejbytostněji, neboť pořádně se oddat citu a pak o tom do hloubky a se vší vážností vypovědět, to je velmi německé. Velkým sochařem klasicismu, který s romantismem do určité míry splývá, byl berlínský umělec Gottfried Schadow (zemř. 1850), od kterého každý zná Quadrigu čili čtyřspřeží na Braniborské bráně. Před jeho sousoším něžných princezen Luisy a Friederiky čili Bedřišky jsem stál asi čtvrt hodiny, pak jsem si ho opatrně ze všech stran vyfotil, v čemž vám mimochodem nikdo v Berlíně, ale myslím, že i jinde v Německu, nebrání. Tedy aspoň ve státních muzeích a galeriích. U nás se můžou zbláznit, jako by o něco šlo.

Ale ještě zpátky k Charlottenburgu. Před vchodem do zámku, na konci ulice Zámecké, což je kaštanová alej, která je prodloužením ulice Windscheid(strasse), v níž bydlel během svého stipendia Jáchym Topol, stojí naproti sobě dva identické paláce s laternou nahoře (je to citace Francouzského a Německého dómu z Gandarmenmarkt v centru města, psal jsem o něm před měsícem v prvním berlínském fotoblogu). A v těchto budovách jsou dvě úžasná muzea. Kdyby se mě někdo totiž ptal, čím v Berlíně začít a hned se z toho nepředávkovat, doporučil bych mu tato: na levé straně čelem k zámku je Museum Berggruen, kde je úžasná, ne nějak závratně rozsáhlá, ale ucelená, průřezová sbírka dílem a životem Pabla Picassa (dlouhým) a Paula Klee (spíš krátkým), doplněná několika Matissy a plastikami Giacometiho. Onen Heinz Berggruen byl jedním z největších sběratelů a mecenášů klasické moderny, s Picassem se osobně přátelil, stal se po Daniel-Henry Kahnweilerovi, druhým Němcem po Picassově boku, tedy Němcem... Berggruen byl židovského původu (jako Kahnweiler), rodina vlastnila v Berlíně fabriku na papír, po útěku před nacisty žil v New Yorku, po válce v Paříži a ve světě se neztratil. V devadesátých letech se vrátil do rodného Berlína, kterému pak věnoval větší část své kolekce - jako gesto smíření, jak řekl. Zemřel v roce 1997. Trochu podobný osud, včetně toho smíření, měl jeho přítel, fotograf Helmut Newton, rovněž Berlíňák, rovněž Žid a rovněž tady má po smrti muzeum, kousek od Bahnhof ZOO.

Vyfotil jsem průhled schodištěm, dole je socha Alberta Giacomettiho. Takový ten nakloněný panák jakoby z nití.

Naproti ještě před takovými deseti lety bylo egyptské muzeum, kde bylo možné vidět zblízka hlavu Nefertiti. Ta byla společně s mumiemi a sarkofágy a papyrusy přenesena do Nové národní galerie, kde je pohromadě sbírka starého a antického umění (vážně se to dost plete, a to je ještě Gemäldelgelerie na Kulturforu čili malířská galerie neboli obrazárna, kde jsou „staří mistři"). Teď je tady sbírka čili Sammlung Scharf-Gerstenberg, která obsahuje malé mistrovské kusy surrealistického a fantaskního umění, především grafiku. Kdo to má rád, tak to musí vidět: Salvador Dali, Max Ernst, René Magritte, ale i starší Francouzi Odilon Redon, Gustave Moreau, Henry Rousseau (krásná malba, jak černý panter znásilňuje v pralese divošku, o níž nevíme, zda si to nepřeje). A pak řada prací zvláštního solitéra Hanse Bellmera (1905-1975), rodáka z Katovic, který celý život žil osamělý v Paříži, podobně jako Beckett k sobě nikoho nepouštěl, uzavřený ve světě morbidních představ o sadistickém mučení panenek, které různě znetvořoval, deformoval, trhal jim nohy, lepil vlasy, přišíval nohy atd., přičemž je maloval, fotografoval, bravurně kreslil. Skutečně doporučuju vaší pozornosti.

Tady jsem to udělal obráceně a vyfotografoval jsem schodiště zespoda, takže je vidět ta kopule, které se, je-li užší, říká laterna, prostě lucerna.

A pak jsem měl v jedné kavárně sraz s Dorou Kaprálovou, která tu žije se svým mužem a malou Emou ve čtvrti Friedrichshain, a ta Dora, která je literární kritičkou se specializací na poezii, neboť i její tatínek, Zeno Kaprál, je známý brněnský básník, bude každou chvíli rodit, snad už tenhle týden, tak to jsem zvědavý a myslím na ni. Ten Friedrichshain je na Východě a je to velmi free a trendy čtvrť, samé café a club a szene a večer nějaký jazz nebo slam poetry, což je to čtení na pódiu, protože tam všichni vypadají trochu umělecky, trochu jako zajímavě ošoupaně, ale tak správně ležérně, bohémsky a alternativně. Já jsem vypadal jak úředník vodáren.

To mi ještě připomíná tohle setkání v Charlottenburgu a velmi berlínský fenomén Kiez (čte se to kýc). Nevím, jak to přeložit do češtiny, možná to slovo ani neexistuje, snad sousedstvo nebo okrsek, ale ani jedno to není, přitom původ toho slova je slovanský, snad ze slova „chyža", což pak ztvrdlo na kýc. V Berlíně to bývá několik ulic, které netvoří čtvrť, na to je to moc malé, ale něco jako čtvrť ve čtvrti, a ty ulice něco spojuje, nějaký společný duch, pocit, genius loci. Hospody a knajpy tam jsou rázovitější, lidé vypadají, že se navzájem znají a že se jim odtamtud nechce, jsou jakoby vrostlí do těch pár bloků, v nichž bydlí, mají možná i svůj dialekt, své rituály a ceremonie, život se tam zdá být pomalejší, klidnější a taky asi příjemnější. A jeden ten Kiez je v Charlottenburgu a zrovna před jejich klubovnou seděl tenhle sympatický chlapík, s kterým jsem se dal do řeči, byl na boso, protože jen si tak vyšel číst a vyhřívat se na jarním slunku. Chvíli jsme se tak bavili o kýcu, a jakmile jsem řekl, že jsem z Prahy, hned jsme přešli na Kafku, který měl Berlín taky rád, jezdil sem za svými snoubenkami, za Felicí a pak Dorou, chtěl se sem i odstěhovat a asi by to udělal, kdyby nebyla rychlejší nemoc, a tenhle člověk o tom věděl všechno a nejen to, byl to čtenář Haška a také Hrabala a dokonce Čapka, četl Válku s mloky a představte si Hovory s TGM a znal a četl dokonce i Jiřího Weila a Ladislava Fukse, říkal, že byl dvakrát v Praze a chtěl se jít podívat na Hrabala k Tygrovi, jenomže tam byla právě uzavřená společnost, dokonce si vzpomněl, že tam slavil narozeniny Josef Laufer, ten zpěvák, a já jsem šel do kolen, co to má za zážitky. A za chvíli jsem měl pocit, že jsme nejlepší známí a máme plno dalších společných známých, zrovna prošla kolem dveří jedna žena bohémského zjevu a říkala, že žila rok v Brně a že zná lidi z Provázku a znala slova „šalina" a „plotna" a „rola", jak by taky ne, když jsou z němčiny, a když řekla Brünn, tak to říkala měkce, jak to asi němečtí Brňáci říkali. Takže jsem za chvíli byl členem Kiezu v Charlottenburgu a měl možnost pochopit, jaké to je, se v takovém Kiezu ocitnout. Možná jsou u nás taky, nevím.   

Charlottenburg je čtvrť spíše lepší, ale ne úplně noblesní, jako jsou Dahlem nebo Grunewald, prostě ty dál z města a blíž k jezerům. Má výrazně městský charakter, pěkné vysoké domy s rozlehlými byty, dole plno restaurací, kaváren a takových těch ambiente obchodů, do jejichž výkladů hledíte jako do galerií, i když tam prodávají třeba věci do koupelny. Samozřejmě, páteří je Kudamm, tedy Kurfürsterdamm, ale já bych, kdyby byl někdo po ruce, ho vzal na Savignyplatz, což je moje srdce města, kam se vždy vracím. Kavárny, restaurace, galerie, záhony a lavičky, nad tím hučí S-Bahn. Vlastně tam toho moc tak zvláštního není, jenom je tam strašně příjemně.   

Je tam vynikající knihkupectví s obrovským výběrem především umělecké literatury. Takže tam zapadnu třeba na dvě hodiny a listuju a listuju, s čímž se počítá, vždyť jedna kniha je vždy vybalená právě na to listování. Jsou tam ostatně i stolky, prodavači diskrétní a většina listujících též. To knihkupectví je umístěno v pilířích pod viaduktem S-Bahnu, stejně jako tam jsou kavárny, butiky, restaurace, je to opak hrozně živé, má to milieu čili milljöh, jak tady říkají. Něco podobného by šlo udělat třeba z Negrelliho viaduktu v Karlíně, jenomže buďme realisté.

A už dost s Berlínem. Ještě snad tohle, na památku. To je ruský podnik, nonstop, nebezpečná siréna, vydávající lákavé steny nedaleko od bydliště stipendisty Jáchyma Topola. Zmiňuji se o něm a tomhle magazínu v předchozím berlínském fotoblogu. Tak na památku.

V Praze jsem pak potkával různé staré přátele, kteří měli radost z jara.

Pavel Klusák, se kterým jsme si zašli na dlouho odkládanou kávu a krátký lanč. Vzpomínali jsme, jak jsme spolu pár let seděli v jedné místnosti v rubrice a jak to nebyly špatné časy. Každý ho sice zná, ale pro jistotu: je to hudební kritik a scenárista a propagátor atonální hudby hrané na laptopech. Má zajímavé plány, ale o nich ať píše on. Vyšli jsme ven na Jindřišskou a on si nasadil sluchátka a instinktivně se postavil k řeznictví. Právě zavírali.

Pak jsem taky potkal na Letné tuto trojici, z nichž ten nejstarší je komentátor Lidových novin, Martin Weiss, dále dcera Júlie a syn Max. S otcem se znám léta, chodili jsme spolu do stejného ročníku na fakultě a oba nás vyhodili z vojenské katedry, která byla tehdy povinná, abyste věděli, a být vyhozen znamenalo pěkný průšvih, tedy dva roky. Nevím, kdo z nás dvou byl beznadějnější případ. Absolutně jsme nebyli schopni rozlišovat pravou a levou nohu, pletli si základní povely, zapomínali a ztráceli čepice, měli jsme brýle etc. Navíc jsme měli zásadní ideové výhrady. Na vojně jsme pak nebyli ani jeden.

Zrovna byl s dětmi na procházce. Nebo spíš na projížďce.

A tohle možná pár lidí dojme. To je rodina Balšínkova, Dalibor, Linda, jejich malá Johanka. Měli jsme sraz na pískovišti na Letné. Písek je tam jemný a čištěný, skoro by si člověk sundal boty. Johanka roztomile pojídala knedlík, který jí občas upadl do písku, načež ho Linda zvedla, foukla na něj a zase Johance dala. Písek jí pak skřípal mezi malinkými zoubky, Linda je starostlivá matka. Dalibor je v Lidových novinách a má velké plány, vzpomíná však na Týden a mám pocit, že s nostalgií. Já na něj taky.