Když sedíte v hledišti Mahenova divadle v Brně a podíváte se nahoru, uvidíte tento strop. Lustr je rozsvícený, protože se ještě nezačalo hrát. Kolem něj je šest lunet; tady to není moc dobře vidět, ale odehrávají se tam nějaké veselé alegorické výjevy z řecké mytologie, čímž se toto divadlo mj. liší od pražského Národního, kde je to samá mytologie česká (trochu vymyšlená firmou Hanka a Linda).
To brněnské si totiž nechali postavit tamní Němci od slavné vídeňské firmy Fellner - Helmer, která sekala divadelní budovy po Evropě ve velkém a kosmopolitně, což ale neznamená, že špatně (v Čechách od nich stojí teátr v Liberci, Jablonci, Karlových Varech a samozřejmě nynější Smetanovo v Praze). V Brně divadlo otevřeli v roce 1882, tedy rok poté, co shořela Čechům kaplička v Praze. To bylo důležité, neboť brněnské radní (pořád ještě převažovali Němci) i toto neštěstí přivedlo k velmi moderní myšlence zkusit svítit Edisonovými elektrickými žárovkami, od kterých si, jak známo, doutník jen tak nezapálíte. Tím se brněnské divadlo stalo prvním na kontinentě, které mělo zcela elektrické osvětlení. V roce 1911 jej přijel zkontrolovat sám Tomáš Alva... Já tam byl v pátek 30. ledna na premiéře klasického kusu Gabriely Preissové Gazdina roba. Tak jsem ty žárovky (mezitím je vyměnili) vyfotil.
V tomto „fotoblogu" jsem se rozhodl zavést nový fotografický žánr - poddruh fotografie divadelní, focení „děkovaček". Předností tohoto žánru je, že se tato scéna až na výjimky (to když herci utíkají před naštvaným publikem, ale to se bohužel moc nestává) vždy odehrává podobně, všichni aktéři jsou pohromadě, dívají se přátelsky směrem k hledišti, jsou dobře naladěni, že to mají za sebou a vy se nemusíte bát, že vás někdo vyhodí, protože během představení fotografuje jen nevychovanec nebo divadelní kritik J. P. Kříž. Nevýhodou je, že přesto herci nestojí úplně bez hnutí, ale naopak dělají rychlý pohyb, tedy úklony, což dopadá na fotografii rozmazaně. Nuže, toto je po skončení oné Gazdiny roby v Mahenově divadle. Eva krajčířka už zase obživla (na konci skočí do Dunaja) a herečka Eva Novotná (uprostřed v bílém) se energicky běží klanět. Ve skutečnosti má nohy obě.
To je režisér Břetislav Rychlík, který se jde publiku předvést také, i když ho v Brně samozřejmě dobře znají. Pod sakem má horňáckó košulu s folklórní výšivkou. Loni mu bylo padesát, krok má pevný a figuru též.
Chvíli jsem pak postával na rautu. Uvnitř hrála horňácká muzika. Já vyšel na balkón, byly vidět hvězdy a dojat tím, si zapálil cigaretu, jejíž dým (a flash) vytvořil efekt proti nočnímu nebi. Dvojice korintských sloupů s odloženou sklenkou, na jejímž dně trocha červeného vína zbyla, tomu dodává atmosféru satyrskou a dionýskou. Člověka se zmocní pudová chuť na bakchanálie!
Účastníci noční bakchanálie, jež se nakonec zvrhla v pustou orgii, při níž málem divadlo lehlo popelem, se ráno sešli v bytě režiséra Rychlíka (a jeho ženy Moniky a jejich dcer), jenž ještě spal. Spisovatel Ludvík Vaculík (ten šel však spat brzy) a novinářka Petruška Šustrová (trochu později) byli s představením velmi spokojeni. K snídani byly okurky a káva. Paní Šustrová, které právě vyšla kniha rozhovorů s překladateli Služebnící slova (ta fialová pod rukou L. V.), si k tomu dala cigarety, pan Vaculík chleba. V jednu chvíli začal Ludvík Vaculík zpívat, Petruška se přidala. Tuhle fotografii mám taky, nechávám si ji však pro sebe a pro dějiny.
Ludvík Vaculík telefonuje dom paní Vaculíkové, že je všechno v pořádku a zda je všecko v pořádku. Mám tady psát, že je to klasik, jeden z posledních originálů, muž, který má své místo v našich dějinách i v dějinách evropské literatury, i když je to v češtině vždycky těžké? Já su vždy z něj trochu dojatý. (Ne že bych s ním vždycky souhlasil, ale skoro a když ne, tak je to taky zajímavé.)
Vyšel jsem na ulicu Veseló a slyším cinkot zvonečků a pěkný zpěv Hare hare Ráma... Po České se rychlým poskakováním pohybovala skupinka harekrišnovců. Kdyby mi nejel autobus, hned bych se přidal.
Cestou na nádraží jsem si na náměstí Svobody vyfotil jednoho ze čtyř mamlasů, toho nejšklebivějšího (tedy, já si je vyfotil všechny, dám sem ale jen jednoho). V Brně je každý zná, dává si pod nimi sraz, má k nim citový vztah, spisovatel Jiří Kratochvil, který z Brna dělá hlavní město literatury, si je dal na obálku knihy Brněnské povídky. Lidé seriozně patriotičtí říkají, že to nejsou mamlasové, ale atlasové. Jenže blbí být musí, když tak drží, už sto deset let.
A to bych se vsadil, že to každý Brňan neví, co tyhle lodě znamenají a kde se takové koráby vzaly uprostřed města tak dokonale suchozemského, že i ty dvě říčky, Svitava a Svrtka, tečou raději trochu bokem. Takže, není to výzdoba vchodu Moravské admirality, nýbrž jest to část portálu (říká se tomu kartuše) loretánské kaple v Minoritské ulici, což je uprostřed města, na rohu s ulicí Jánskou, která je pojmenována po kostele sv. Jánů, Evagelisty a Křtitele. A ty lodě tam budou proto, že mají znozorňovat převoz čili translaci svaté Chýše z Nazaretu do Loreta v Itáli, což se událo koncem století třináctého, kdy hrozilo, že domek, v němž měl vyrůstat malý Ježíš, přijde do rukou mohamedánů. Podle jiných verzí domek přenesli andělé, což je pro jistotu znázorněno výše. Zajímavé je, že z korábu vyčuhují děla, což je zřejmý ahistorismus, protože v té době by to mohli být leda tak Číňané. Spíš to budou koráby odpovídající začátku 18. století, kdy se kaple stavěla. Pro barokní Brňáky to musel být každopádně exotický výjev. A je vlastně dosud.
Toto je nos, orgán, kterému jsem se věnoval během minulého týdne nejvíce. Nakonec jsem ho symbolicky amputoval a obětoval hare hare Rýmě. Nos je samozřejmě významný kulturní činitel. V Cyranovi symbolizoval velikost, Gogol o něm napsal slavnou povídku, Nabokov zase napsal pěknou esej o Gogolově nose. V Allenově filmu Spáč (Sleeper) je fantasticky legrační scéna, kdy rozmražený Woody Allen, omylem považovaný za profesora, má za úkol naklonovat z nosu diktátora, neboť nos bylo to jediné, co po něm po atentátu zbylo. Nakonec vezme nos jako rukojmí (Woody na něj míří pistolí) a spolu s Dianou Keatonovou s ním prchá pryč. Já jsem ten svůj chtěl rovnou popravit před nastoupenou jednotkou za ranního rozbřesku. Tak mě štval.
Děkovačka druhá. Tato je ze soboty 7. února a odehrála se na konci premiérového představení Lvíčete, tedy adaptace klasické Škvoreckého novely (či kratšího románu) z dávných let. V Divadle Komedie jej připravila režisérka Viktorie Čermáková. Zde herci dělají přesně to, o čem jsem psal u fota č. 2. Stojí, ale někteří provádějí ten rychlý pohyb polovinou těla vpřed a dolů, vinou čehož jsou pak rozmazaní. Jsou to právě představitelé hlavních rolí, Gabriela Míčová (slečna Stříbrná) a Roman Zach (redaktor Leden), zčásti také Ivana Uhlířová (Jarinka Cibulová). Ostatní, Vanda Hybnerová, Dana Poláková, Jiří Štrébl, Martin Pechlát a Hynek Chmelař, stojí správně.
Touto fotografií plním přání spisovatele Miloše Urbana, který se v diskusi pod Fotoblogem č. 1 domáhal "nějakých holek". Spisovatelka Petra Hůlová, kterou jsem v Komedii potkal, ovšem není holka, nýbrž mladá žena. Má nový look, v němž vypadá jak Jean Sebergová v U konce s dechem. Nebo jako Maria Falconetti v Dreyerově Utrpení Panny Orleánské po vynesení rozsudku. Hned jsem jí to nadšeně řekl. Stačí?
