Domácí hudební tipy
Akustická dobrodružství i nová balení letitých klenotů

Překvapení jsou vyhrazena těm mladým. Ale co ti zasloužilí? Ti mohou kontrovat nečekanými polohami a potvrzením letitých kvalit. Ignorovat někoho kvůli pokročilejšímu věku či konzervativnímu přístupu totiž svědčí nejen o  určité diskriminaci, ale i nadutosti a hlouposti. Jak se totiž praví v jisté pohádce: "Taky budete..." 

Vladimír Merta: Imagena (Galén)  
http://www.supraphonline.cz/album/91522-imagena

Pouhé dva měsíce po tom předchozím vydal Vladimír Merta další album. Jestliže u titulu Kecy šlo o archivní záznamy z roku 1988, tentokrát výběr svých, mnohdy opět letitých písní nahrál zcela nově. Za doprovodu často o generaci mladších kolegů. Ale paradoxy k Mertovi patří: zatímco pro mnohé jejich vrstevníky je Merta "ten divnej starej pán se složitými písničkami" (doslovná, zaslechnutá citace), pro ty starší jde o naprostou legendu, u jejíchž vybraných lahůdek se prolíná nostalgie se zjištěním, že texty i melodie podivuhodně nestárnou.

Album má, kromě toho, že je tak trochu neporovnatelné s ostatními, nemalou výhodu, která by byla skvělá i jinde: ke všem, mnohdy letitým písničkám, je v bookletu komentář autora. Otevírají se tu úhly pohledu i vysvětlení, která by mnohého posluchače jistě nenapadla. Merta je nadprůměrně vzdělaný,  s obrovským rozhledem, a nejenže umí nutit přemýšlet a má co říci, ale činí tak i sofistikovaně. Navíc s vynikajícím instrumentálním zázemím.

Ze všech Mertových nahrávek, které se v posledních letech objevily (a že jich nebylo málo), jde navzdory pohostinské účasti muzikantských es, jakými jsou Josef Štěpánek či David Landštof, nejvíc o písničkáře i jeho přístup charakterizující album. Trochu z toho vybočují jen vokály pěveckého sboru Doubravánek. Už prověřené skladby jsou jen ještě okořeněné bohatším aranžmá, plus má posluchač k dispozici historický odstup od reflektovaných událostí, které vždy byly podstatou skladeb. Máte-li náhodou někde v dosahu někoho hodně mladého, kdo ještě neměl tu čest, nabídněte.

Poslouchat dnes tyhle starší i novější Mertovy písně znamená totéž, jako číst ve spiscích filozofů: Každý si z toho můžeme vzít to svoje a učinit si vlastní výklad. Jistě, ve srovnání s  tvorbou následovníků jsou možná o něco "upovídanější" a víc "mudrující", ale přesto stále silné svou nadčasovostí. Neboť jak sám autor píše ve své v bookletu přetištěné eseji, nepřipravenost na válku a vysněné či budoucí lásky jsou témata, která se nikdy nevyčerpají. A nebo jinak - mít v poličce tuhle desku má stejný smysl, jako mít tam knihy s poezií. Ta také jako by v dnešním, materiálním a sarkastickém světě působila jako něco archaického, ale o to víc stojí některým za to, se k ní vracet. 

Němec & Puttnerová: Půljablkoň (BabaN & Indies MG)  
http://www.indiesmg.cz/alba/420/nemec-a-puttnerova

Název Půljablkoň napovídá, i když jako obvykle i trochu mystifikuje. Kromě ústřední dvojice se totiž na debutovém albu tohoto vedlejšího projektu podíleli i všichni ostatní členové letité jistoty naší scény. Skladatelský rukopis Jablkoně je navíc jasný, protože zpracovány byly především jeho starší, už nehrané skladby. Co je ale hodně důležité a na první poslech těm, kteří znají její tvorbu, jasně patrné, je fakt, že hudební režie se tu ujala písničkářka Martina Trchová.

Zkušenost Michala Němce se tu potkává s mladistvým elánem Marie Puttnerové. Že ani jeden druhého netlačí nikam, kam by ten druhý nechtěl, ale naopak šlo o šťastné a vzájemně přínosné setkání, jasně dokládá jediná skladba v angličtině. Tu si zpěvačka sama napsala, ale přesto svým jazzovým nádechem působí usedleji než písně jejího o generaci staršího kolegy.

Občas se dostanou k až folkovému, typicky "jablkonímu" vyznění (Hostina bláznů), jinde volí polohy rafinovanější a jazzově zamyšlenější.  Střídá se tu typická hravost s poezií v projevu i v textech, ale i prostota folkloru s instrumentální virtuozitou. Pestré nabídce kraluje nádherně čistý, oduševnělý hlas zpěvačky, jaký u nás jen těžko hledá konkurenci.

S komorním obsahem dobře koresponduje i obal, s kresbou od Jaromíra 99 a minimalistickou grafikou výtvarníka Kakalíka. Podobně jako písničky samy je i on originální a výtvarně čistý. Zapadá skvěle do atmosféry alba,  jakoby vzniklého pro všechny, pro které je tvorba celé sestavy Jablkoně příliš alternativní a excentrická a potřebují něco snáze uchopitelnějšího. 

Prapůvodně, jen podle prvních zpráv a před vydáním,  se album Půljablkoň mohlo jevit jako rozmar dvou muzikantů, recyklujících už z velké části známý materiál. Jenže to, že nejde o kalkul, je jasné už po pár vteřinách poslechu: na to je tu příliš radosti a přirozenosti. A posun, jaký se dvojici podařilo se skladbami učinit, překvapuje i svým způsobem deklasuje konkurenci - i se starší tvorbou je dál než nemálo jejích zástupců.  Chce-li někdo potvrzení starého známého pravidla, že v jednoduchosti je síla, těžko najde za rok 2014 lepší příklad.