Slavný bluesový kytarista B. B. King vyráží na turné, které ohlásil jako své poslední - stejně tak označil i album, které na svých koncertech představí. Do Prahy má čtyřiaosmdesátiletá legenda přijet 15. července. Jaká je deska One Kind Favor, jíž se král loučí se svými posluchači?
Na albu One Kind Favor se zasloužilý bluesman B. B. King vrátil k syrovosti a střídmosti. Už vkusný černobílý booklet CD naznačuje, že tentokrát se dočkáme blues obraného na dřeň.
B. B. Kingova alba z poslední doby často přesycovala bigbandová aranžmá nebo rozdrobovala plejáda hostů, kteří se chtěli předvést po boku legendy. Tomu odpovídala i nablýskaná koncertní prezentace v duchu lasvegaského kasina. Ne že by to bylo vyloženě špatně. Řada duetů alba 80 (2005), na kterém popřáli Kingovi ke kulatinám třeba Van Morrison nebo Mark Knopfler, se povedla. Nemluvě o silném, byť trochu vyumělkovaném společném albu s Erikem Claptonem Riding with the King (2000). Deska One Kind Favor je však jiná, přesvědčivější. Jakoby vracela B.B. Kinga do předměstských tančíren Memphisu roku 1950. Album vyšlo bez královských ovací, zastíněno propagací předvánočních „prioritních titulů", již na sklonku loňského roku. Ovšem byla by škoda, kdyby zapadlo.
Dobrý královský rádce Burnett
Jen střídmá rytmika a koloratura klavíru. Dechy nepřeslazují zvuk, pouze funkčně odsekávají fráze a přiznávky. O to víc vynikne stále brilantní Kingova kytarová hra s charakteristicky kulatým tónem a stylově hrubý hlas. Nahrávka působí jako bluesový monolit, celistvý a pevný. Muzikanti v kapele jsou natolik žádaní a ve své kategorii slavní (namátkou pianista, zpěvák a voodoo šaman Dr. John, bubeník Jim Keltner, basista Nathan East), že nemají nejmenší potřebu předvádět se, ale s chutí hrají na šéfa.
Co hledat za vítanou a poměrně nečekanou změnou zvuku? Lze snadno odhadnout, že King poslechl svého rádce neboli producenta. Nad natáčením bděl T-Bone Burnett, osobitý písničkář, muž dobrého vkusu a „tradičních" hodnot. Burnett získal školu k nezaplacení, když v polovině 70. let býval kytaristou v kapele Boba Dylana, mistra strohosti a zkratky. Jako producent má za sebou práci pro Roberta Planta, Elvise Costella nebo na soundtracku k filmům O Brother, Where Art Thou? (Bratříčku, kde jsi?) či Návrat do Cold Mountain. Burnett přitom během produkce Kingových nahrávek neprosazoval vlastní zvuk, „pouze" vybalil Kingovu genialitu z pozlátka.
Blahoslavená konzerva
Nahrávce bychom pochopitelně mohli vytknout krajní konzervativnost. Čistota a dynamika zvuku prozrazuje možnosti moderního nahrávacího studia, ovšem jinak deska klidně mohla vzniknout v 50. letech. Jenže jak lépe by mělo znít blues v podání svého velmistra? Sympaticky staromilský je už výběr repertoáru. B. B. King sáhl k dávným skladbám svých inspirátorů, třeba T-Bone Walkera, kterého prvně potkal v roce 1948 a odkoukal od něho základní triky hry na elektrickou kytaru. K nejzdařilejším položkám nového alba patří úvodní See That My Grave Is Kept Clean z odkazu „otce texaského blues" Blind Lemon Jeffersona, How Many More Times od průkopníka elektrického blues Howlin‘ Wolfa či hned dvě písně Lonnieho Johnsona, velikána ze St. Luis.
Další bezpředmětnou otázkou je, zda má smysl natáčet nové verze již tisíckrát recyklovaných standardů. Určitě má, pokud je z nich cítit taková důvěryhodnost jako v případě Kingova vyznání. Ne, že by bylo třeba dokazovat nadčasovost starých blues, ale King jim doslova vdechl nový život. B. B. King, sám hoden úcty, ale pocházející z generace bluesmanů, která se prosadila „až" po 2. světové válce, tak pokorně prokazuje úctu předválečným průkopníkům svého žánru.
Krom toho deska One Kind Favor dokazuje, že blues je vážně dobrým prostředkem proti stárnutí. Vždyť B. B. ji natočil ve svých třiaosmdesáti letech, ale s mladickou dychtivostí, hodnou jeho přezdívky Blues Boy. Vypadá to, že se B. B. King zařadí k bluesovým hrdinům, kteří když už umírají, tak vestoje a obutí.
Foto: Universal
