Domácí hudební tipy
Blízkovýchodní šanson a setkání nad něžně barbarskou poezií

Navzdory tomu, jak se některá hudba pohybuje na okraji, mimo širší popularitu, se i zde objevují perly a zajímavosti, které by mohla ocenit i širší posluchačská obec. Stačí jen projevit zájem se k nim dostat.

Pavoon: Levantis (Yannick South)  
http://pavelfajt.com/pavoon-levantis/

Za jednu z pozitivních událostí loňského roku lze považovat nové aktivity maličkého labelu Yannick South. Ten dosud vyhlížel jako domovská značka Houpacích koní, ale potom, co vydal debut zajímavých Strangers in the City a další z projektů Pavla Fajta Pavoon, je nutno s ním do budoucna počítat. Teprve se sice uvidí, zda to s Pavoon Fajt myslí dlouhodoběji (anebo se po  vydání alba a sérii koncertů toto jméno tiše vypaří jako už několik předchozích projektů, ale i tak jde o nahrávku, která stojí za pozornost - a nejen kvůli tomu, jaký je už dnes Fajt na hudební scéně pojem.

Druhou (a neméně důležitou) polovinu Pavoon tvoří Oona Kastner, německá zpěvačka a pianistka. Spolu se věnují elektronickému pojetí world music, což u Fajta není novum. Nicméně právě při inspiraci hudebními kořeny Středomoří se dostal zatím nejdál. Neomezuje se zde jen na bubny a perkuse, ale zapojuje nabyté zkušenosti s elektronickými samply a zvuky a ve spojení s hlasem zpěvačky, který v sobě spojuje tajuplnost Nico, popovou křehkost Tori Amos i exotiku Natachy Atlas, dociluje působivého vyznění.  Roztomilá nálepka "ethno-chanson" tu rozhodně není jen nabubřele prázdným označením.

Skladby, často využívající zhudebněnou poezii, nepoužívají orientální inspirace jako okázalou náhražku skladatelské potence (či zástěrku jejího nedostatku), ale jako výchozí bod, od kterého se teprve vlastní písně odrážejí. A slovo písně je tu důležité: jak ukazuje půvabná, i když bohužel kratičká Sometimes in Spring, nápady tu nejsou zbytečně rozmělňovány. I přes pomalá tempa a zamyšlené nápěvy je tu přesto bohatá mozaika nápadů a zvukové pestrosti.

Nejrůznějších spoluprací s dalšími hudebními osobnostmi má za sebou Pavel Fajt dlouhou řadu. Ne ve všech případech měl takové štěstí na výběr partnera, který je mu přinejmenším rovnocenný, nebo dokonce výraznější. Možná i proto může být výsledek stejně tak osvěžující jako relaxační. Inspiruje, pomáhá zpomalit v dnes turbulentně se zrychlujícím žití a nabízí hudbu čistou a krásnou. Takovou, které rozhodně není přebytek.

Šenkyřík / Jirous / Vtípil: I vši   (Indies Happy Trails)
http://www.indiesrec.cz/alba/1190/i-vsi/

Sama informace, že Tomáš Šenkyřík, muzikolog a kapelník poetických folkařů Cymbelín, nahrál za výrazného přispění všestranného Tomáše Vtípila a dalších hostů album zhudebněných básní Ivana Martina Jirouse, vzbuzuje v prvé řadě zvědavost a obavy. Poezie Magora Jirouse se vyznačuje křehkostí, něžností i duchovními přesahy a při jejím zhudebnění si lze snadno představit, jak pateticky a sentimentálně to může dopadnout.

Spojení s producentem, zvukařem a hostujícím multiinstrumentalistou Tomášem Vtípilem ovšem bylo šťastné. Ten totiž nejen skladbám dodal skvělý zvukový kabát, ale i úspěšně veškerou schematičnost v jejím zárodku rozbil pestrými rytmy i nečekanými zvuky. Patrné je to hlavně tam, kde vše mělo tendenci sklouzávat k povrchnosti či příliš dominantnímu podání, ve kterém interpret strhává pozornost na sebe a krása veršů se začíná vytrácet do prázdna pod tíhou interpretace (v Kdybych se na tebe díval skrze sklo, jako by zprvu nos vystrkoval Divokej Bill).

Celá nahrávka je tak nečekaně barevná v hudebním přístupu. Přispívají tomu i další hosté - zpěvačka Marie Puttnerová (Jablkoň, Cymbelín) vytváří s Šenkyříkem skvělé duety, Vtípilův kolega z DG 307, kytarista Ivan Manolov, zase přispěl několika skvělými kytarovými linkami. Rozsah se tak nebojí ani folkové prostoty a gospelové duchovnosti (Vznesl se zástup andělů), ani až elektroindustriální brutality (Obklopeni nenávistí). Ale i sám Šenkyřík citlivě mění hlasové polohy, a když závěrečnou skladbu zahraje jen sám s kytarou, je to opět jen příjemné zpestření, které může ve své výjimečnosti plně vyznít; kdyby takové bylo celé album, nestálo by kvůli tuctovosti za řeč.

Hold Jirousovým básním přichází z překvapivé strany. O to víc je pak příjemné, když se z hudby najednou vyloupne jejich síla. Nezvyklé spojení osobností, které albu umožnilo vzniknout, a samozřejmě jeho výsledek hravě přebíjí nepříliš výrazný obal (který těžko někoho neinformovaného naláká po nahrávce sáhnout) a podivuhodný a pro mnohé nejspíš i zavádějící název. A tak jako po každém inspirativním díle by po téhle desce v prvé řadě měli sáhnout všichni ti, kteří mají v úmyslu zhudebňovat libovolnou poezii. Podobně zdařilá učebnice totiž nevychází každý den.