Festivalový zápisník
Colours, den čtvrtý: podtrženo, sečteno
16.07.2012 12:30 Zápisník
Závěrečný den letošního ročníku Colours of Ostrava se už nesl v poklidnějším duchu. Neznamená to však, že by byl obsahově slabší. Lidí v publiku znatelně ubylo, ti, kteří zůstali, vykazovali typické znaky v závěru festivalů obvyklé únavy, a opět se nijak nevyznamenalo počasí. Bilance letoška je však jasná: i přes dílčí nedostatky se přestěhování zdařilo.
V závěru nedělního dne už bylo patrné, že se návštěvníci s novým areálem dobře sžili, vesele korzovali mezi pódii - už bez neustálého nahlížení do mapy -, a bylo patrné, že letošní ročník, který lze považovat co se týče nového prostředí za generálku, hodnotí i přes problémy dobře. Veškeré nepohodlí a omezení vyplývající z toho, že mnohé úpravy areál ještě čekají, vyvážila unikátnost prostředí.
Odpoledne pod mrakem jasně ukázalo, že část návštěvníků už odjela, ale i mnozí ti, kteří zůstali, přicházeli až v podvečerních hodinách. V tu dobu na hlavní scéně začínali hrát Staff Benda Bilili, kapela z Konga, složená z převážné většiny z vozíčkářů. Jejich optimistická nálada a nakažlivé rytmy mnohé rozhýbaly k tanci. Mix afrických kořenů v podstatě se vším ze západní hudby, na co lze tancovat, sklidil nejen nadšení, ale jasně dokázal, že pozitivní přístup k životu dokáže nejen překonat cokoli, ale hlavně účinně ovlivnit ostatní.
Anglický folkový písničkář Fink sice začal zvolna, ale s postupem času opakovaně přiváděl přítomné k nadšení komorními, přesto skvěle vygradovanými a živelnými skladbami. V pouhém triu s baskytaristou a bubeníkem předvedl do posledních detailů dotažený plný zvuk se spoustou muzikantských fintiček, nápaditý zvukově i aranžérsky. Navíc dokázal, že i písničky postavené hlavně na zvuku akustické kytary, mohou vyprovokovat publikum k pohybu. A to své nadšení dávalo slyšitelně najevo.
Domácí Ladě jsou nepříliš známou partou, která má silné bluesové cítění, ale nehraje blues. Pohrává si s náladami, křehké, až zadumaně šansonové polohy střídá s rockovým burácením a barově chraplavý frontmanův projev skvěle doplňuje členitá rytmika, kde bubeníka doplňuje i perkusista. Ostravské publikum nemuseli nijak získávat - měli ho "na lopatě" téměř od začátku - a na jedné straně pocitová, na druhé instrumentálně bohatá hudba si tu zcela jistě získala pár nových dušiček.
Buty se na Colours vrátili v plné parádě. Zahráli v rozšířené, početné sestavě, ve které vedle druhého kytaristy hostoval i třeba dechař Michal Žáček, jinak doprovázející například Vlastu Redla či Richarda Müllera, pustili svůj nový a ještě nedokončený klip, plný celebrit, a zahráli nejen skladby z nové desky, ale i řadu osvědčených hitů. Jen se zdálo, že lyrické a procítěné skladby tentokrát dostaly přednost před rozvernými a prvoplánovými legracemi.
V tom, jak roztančit několikatisícový dav, dával lekce Parov Stelar Band, ke kterému by se značná část kolegů snažících se dav rozpohybovat měla dát do učení. Jejich mix taneční elektroniky se swingem a jazzovými sóly saxofonu a trubky byl nejen výbušný a plný neutuchající energie, ale i zábavný svou pestrostí, s jakou znovu a znovu rozjížděl divoký rej, aniž se modely, na kterých stavěl své skladby, jakkoli vyčerpaly. A publikum tančilo, houpalo se, poskakovalo a vůbec dávalo najevo, že tahle tedy ano.
Překvapivě hodně se tančilo i u dua DVA vrstvícího na sebe smyčky roztodivných zvuků, často v reálném čase vyrobených. I oni snadno přenášeli na přítomné svůj optimismus s pomocí žvatlavých slov vymyšlených jazyků. Jejich projev získává na stále větší suverenitě, což prokázali i při technických obtížích, kdy je zradila nejprve prasklá struna a pak nefungující mikrofon - s obojím se vypořádali tak, že se diváci ani na chvíli nepřestali bavit. Jestli se kamarádům ze zahraničí chce někdo něčím z české hudby pochlubit, pak DVA jsou rozhodně dobrý tip.
Cestou zpět k hlavní scéně došlo ještě na jednu programově nečekanou atrakci. Bazén, který pořadatelé nachystali jistě pod vlivem horkých červnových dnů, totiž po většinu festivalu zel z pochopitelných klimatických důvodů prázdnotou. Právě ale v neděli večer, krátce po dešti, se v něm vytvořil veselý rej koupajících polooděných slečen, nad kterými sice mnozí procházející, choulící se do svých bund, svetrů a mikin, kroutili hlavou, ale rozhodně bylo vidět, jak jim i taková maličkost vylepšila náladu.
Závěrečnou a důstojnou tečkou letošních Colours se stal až estrádně rozjetý set Janelle Monáe. Jestliže někteří - a autor těchto řádků mezi ně rozhodně patřil - trochu pochybovali, zda se jedná o adekvátní jméno po minulých ročnících s hvězdami jako Nick Cave, Iggy Pop nebo David Byrne, pak museli tváří k realitě konstatovat, že rozhodně ano. Vyloženě americká show se vší pompézností, ale i nápaditou směsí všeho úspěšného z hudební historie popu, a to zdaleka nejen toho z posledních třiceti let, zafungovala i na publikum ostravského festivalu. Charismatická zpěvačka s výtečným r´n´b cítěním, v decentním černobílém úboru a s výraznou vlasovou kreací na hlavě si posluchače naprosto získala a v závěru ji nechtěli pustit. Opět se tak ukázalo, že mainstream nemusí být sprosté slovo, když se ví, jak na to, nesklouzává se k lacinému podbízení a nepodceňuje se inteligence posluchačů.
Letošní ročník nakonec navštívilo historicky rekordních 31 500 návštěvníků, a to navzdory asi nejhoršímu počasí v celé historii Colours. Nový areál, který jistě čekají další rekonstrukční úpravy, se ukázal jako prostředím velmi atraktivní místo. Přes reptání malé části zhýčkaných příchozích například na nezpevněné povrchy či dlouhé fronty u stánků se ukázalo, že se s novým prostorem pořadatelé vypořádali dobře. Jistě jim lze vyčítat některé dílčí problémy související s novým areálem, třeba špatný odhad hygienického zázemí - toi-toi budek bylo prostě málo a voda k umytí jen někde -, ale dá se předpokládat, že tohle se snadno podaří do příště "vychytat". Podobné je to s umístěním některých masově oblíbených interpretů na některé menší scény, které kapacitně nestačily jejich popularitě. Zcela nedostupné vystoupení Portico Quartet budiž příkladem za všechny.
Ovšem globálně vzato se festival letos povedl opět výborně. Opět se prokázalo, že jde o jednu z mála akcí, která sem vozí zajímavá zahraniční jména a nejen interprety dávno za zenitem. Opět se ukázalo, že lze udělat velký festival bez profláknutých jmen české pop scény, která hrají skoro všude. Opět se ukázalo, že udělat velký festival znamená i to, aby si město, ve kterém se koná, uvědomilo, co pro něj podobná akce znamená.
A jestli letos některý z festivalů přivezl hvězdu, která teprve na svůj vrchol vystoupá, pak jsou to jistě Colours s Francouzkou ZAZ. A jen málokterý festival je tak čistý, bezpečný a nakloněný i k jiným věkovým kategoriím, než je jen ta teenagerská. K tomu, stát se respektovaným evropským festivalem, zajímavým nejen pro tuzemské publikum, tak byl učiněn další krok.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.