Festivalový zápisník
Colours of Ostrava: Do tance, mládeži!
21.07.2013 14:00 Zápisník
Třetí den letošního ročníku, v sobotu 20. července, se na "Koloursech", jak jim říkají domácí, opět o něco rozrostlo publikum a oproti pátečním 27 tisícům přítomných další tři přibyly. Opět bylo letní vedro, opět bylo nutno neustále přebíhat, aby posluchač stihl alespoň něco, a také se v industriálním prostředí Dolních Vítkovic asi nejčastěji tančilo. A to na všechny způsoby.
Odpolední vystoupení sice české, ale svým "latino" duchem do programu festivalu skvěle zapadající skupiny Carnem, sólového projektu zpěvačky world music skorodívčí party Braagas, svým až laskavým vyzněním bylo krásným kontrastem k tunám rezivějícího železa v okolí pódia. Příjemné popové písničky s latinsko-americkým odérem měly navíc až očistně relaxační účinek.
O tom, že spojit se dá v hudbě cokoli s čímkoli, přijeli přesvědčit američtí Gangstagrass. A jejich mix dvou typicky amerických záležitostí - tedy country a hiphopu - neměl chybu. Dvojice MCs, agresivně vyštěkávajících své rýmy do excelentně zahraného bluegrassu, s houslemi, dobrem a banjem působila, jako by právě tato kombinace byla to nejpřirozenější a nejobvyklejší, co se hraje v každé americké hospodě, a drive kapely si nezadal s názvem scény. Jen škoda, že se countryová sekce neodvázala k většímu střídáním temp, a k rapovanému projevu se postavila skoro až submisivně.
Acoustic Africa - stejně jako Gangstagrass - plně dostáli svému názvu. Kapela složená hlavně z dam z několika afrických států, nabídla vlastně pop, ale v africkém duchu. Použití domorodých perkusí a především dřevěného balafonu, na kterém se jeho hráč paličkami pohyboval s rychlostí zručného cimbálisty, dodalo hudbě exotický nádech a excelentní hlasy zpěvaček podpořila temperamentní funková baskytara. Dav se vlnil a úsměvy i příjemně blažené výrazy se objevovaly nejen na tvářích účinkujících.
Revolucionářský rastaman Tiken Jah Fakoly je hvězdou afrického reggae. Příjemně houpavý rytmus mnohé opět přiměl k pohybu, ale jen těžko se u toho představovalo, že texty bojovníka z Pobřeží slonoviny jsou pozitivně angažované a nahlas pojmenovávají společenské problémy - celý blok spíš připomínal nic neřešící večírek s obvyklým heslem kuřáků konopí: "Zahulíme, a pak se uvidí..."
Tomu, že se v programu zrovna tohoto festivalu objevily Wanastowi Vjecy, se sice mnozí divili, ale pořád ještě mohlo u jejich setu jít o příjemný retro večírek nejen pro pamětníky, tak jako například u Pražského výběru. Bohužel však kapela svou šanci od začátku ukázkově promarnila: namísto letitými a všemi známými hity zahájila singlem posledního, nijak masově nerozšířeného alba, a to navíc s poměrně krotkým a nečekaně skoro až komorním zvukem. Písně tak mnohdy zněly unaveněji, než ve skutečnosti byly hrané.
Později začala čtveřice v čele s Robertem Kodymem sice vytahovat známé písně, ale pohříchu hlavně ty pomalejší, jako třeba Andělé. Snahy rozezpívávat publikum tak vyzněly spíš rozpačitě a spádu koncertu nepomohly ani zbytečně rozsáhlé promluvy mezi snad každou písní. Po zhruba dvaceti minutách už se ze scény jinam přesunovaly nemalé počty zklamaných návštěvníků, a korunu dramaturgicky nepovedeně poskládanému setu dodalo zařazení hned několika Kodymových písni z repertoáru Lucie jako třeba Panic či přímo píseň Lucie - zřejmě pragmatická (ne)skrytá reklama na comebackové turné. Když každopádně má kapela, která z každé z prvních desek může vytáhnout hned několik hitů, které pod pódiem zná (a těší se na ně) úplně každý, potřebu jako finálovou píseň zařadit Dotknu se ohně od druhdy sesterské kapely, něco není v pořádku. A to navzdory tomu, že dav věrných skalních byl pochopitelně spokojen.
Energie naopak nechyběla německým 17 Hippies. "Je jich opravdu sedmnáct?" zazněl vedle komický dotaz posluchače, ale i když šlo o početné seskupení s například zdvojenými houslemi či akordeony, opravdu to nebylo důležité. Skvěle šlapající kapela z Berlína míchala balkánský šraml s klezmerem i francouzským šansonem, chvíli byla tklivá a hned zas výbušně dravá. A lidé v publiku tančili, smáli se, pískali nadšením a jásali. V závěru se ke kapele navíc připojili rapeři z Gangstagrass a finále tak připomínalo menší inferno.
Netrpělivě očekávaná hvězda večera, švédští The Knife, si dali načas. A i se zpožděním zcela zmátli podivným intrem. Divý chlapík v úchylném kostýmu za doprovodu druhořadého tanečního kolovrátku pobíhal po pódiu, a jak smyslů zbavený, naprosto hystericky, do ochraptění, vyzýval publikum, zda je připraveno k tanci, a aby více reagovalo, projevovalo se hlasitěji a podobně. Mnoho čekajících tak svým pojetím "Cvičme v rytme" spolehlivě odradil a vyprovokoval k odchodu. Kontraproduktivní úvod však trval skoro čtvrt hodiny.
Následný nástup kapely byl pak pozvolný, ale za to dal možnost k postupné gradaci. Samotné duo zůstávalo skryté v pozadí, ale pódiem se prohánělo velké množství maskovaných tanečníků v originálních kostýmech, kteří hráli (?) na nejrůznější roztodivné nástroje a vizuálně tak doplňovali nadmíru originální, temnější, rytmicky i zvukově nadstandardně nápaditou hudbu s mnoha rytmickými zlomy i pestrými proměnami, často dokonale gradující.
Místy vše dostávalo podobu jakéhosi tanečního divadla, jehož děj provokuje fantazii k osobním výkladům, stejně jako hudba sama. The Knife tak nezopakovali loňskou chybu Animal Collective, kteří se ve svých elektronických a jinak zajímavých experimentech na pódiu doslova utopili, zatímco publikum se většinou nudilo, ale předvedli živelný, zábavný a pozoruhodný set.
Naopak velmi komorní a tiché bylo vystoupení australské písničkářky Suzie Stapleton - a to ačkoli hrála na elektrickou kytaru a neváhala použít i rockové zkreslení či zpětné vazby. Zamyšlené a oduševněle upřímné písničky s citlivým doprovodem perfektně ladily a občasná zpestření v podobě použití elektronické smyčky, podpořila atmosféru. Jen bylo celkem těžké se na nejmenší scénu festivalu vůbec dostat. Samotný úspěch zpěvačky pak byl jasně měřitelný - po vystoupení, přímo na místě, v době kdy obchody s hudbou stagnují, prodala několik desítek svých cédéček.
Jedním z nejočekávanějších vystoupení byli u nás už celkem dobře známí The xx. Zasněný a i vizuálně přitažlivý pop britské trojice měl jasné kořeny v osmdesátých letech, a jakkoli působil až odtažitě chladně, početné masy fanoušků doslova uhranul svou sametovostí a něžností. Baskytarista se se svým nástrojem doslova mazlil a dav se okouzleně pohupoval. Na vystoupení pod širým nebem se kapele každopádně podařilo vytvořit až nezvykle intimní atmosféru.
To blok izraelských Balkan Beat Box, který sobotní program uzavíral, naopak přinesl esenci živelnosti a místy až zběsilého muzikantského nasazení. Navzdory pozdní době (začínalo se hodinu po půlnoci), se na podiu rozpoutalo hotové šílenství. A ačkoli si publikum asi moc neužilo naštvané politické a nekorektní texty, hudební mix melodií středomoří s hiphopem, dubem, africkými i arabskými nápěvy, podpořený neúnavně vpřed se ženoucí divokou rytmikou, nenechal v klidu většinu přítomných a i přes pokročilý čas nebylo vidět, že by se početný dav zmenšoval. Zkrátka lahůdková tečka za sobotním programem.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.