Domácí hudební tipy
Dárky, které potěší, a prosluněná překvapení

Další řadová alba zavedených kapel už dnes nejsou událostí: postupný úpadek hudebního průmyslu je degradoval na pouhou záminku udělat tlustou čáru za jedním obdobím a vyrazit na turné. Zajímavostmi, a mnohdy i událostmi, tak jsou nahrávky jiného druhu.

Mňága a Žďorp: Dáreček (Surikata rec.)
http://www.mnaga.cz

Komplet, který si valašsko-meziříčská legenda nadělila ke čtvrtstoletí převážně velmi úspěšné existence, odkrýval své taje postupně. Část z tří desítek cover verzí, které natočili s chutí kolegové - a to jak letití souputníci, tak i ti o generaci mladší -, byla odtajněna na internetu dlouho před vydáním, několik jich z čiré radosti autoři zveřejnili na sociálních sítích. Společným jmenovatelem je úcta k těm, kteří jsou pro některé významnou kapitolou jejich mládí a pro jiné prostě jen respektovanými spolubojovníky.

Barevností záběru žánrů a často i projevenou invencí je tahle kolekce určitě událostí. Je radost poslouchat, jak si kdo s materiálem poradil, kolik ze sebe dokázal do výsledku dostat. Jak se s písničkami vypořádali ti s alternativnějším zázemím i ti mnohem popovější, než je tvůrce originálu. Speciálním prvkem je pak účast hned šesti slovenských interpretů: mnozí z nich si české texty navíc přeložili do "slovenčiny". Na sociologickou studii by také bylo, kdo si k předělání vybral jakou píseň.

Je fantastické sledovat, jak drtivá většina přizvaných materiál zpracovala tak, že výsledek zní jako kdyby písničky byly jejich vlastní letité hity. Těch, kteří naopak jen předlohu pouze "přehráli", bez nápadu, který by ji nějak či někam posunul, bylo naopak překvapivě jen pár: unudit se posluchače rozhodl například Niceland. Na opačném pólu jsou třeba Prago Union, kteří bez piety na originálu vystavěli ještě silnější nadstavbu, Znouzectnost, která se reprezentuje zcela netypickou, proti svému běžnému vyznění jdoucí zadumanou záležitostí, nebo v klipu zachycení WWW, kteří odvážně sáhli na nejznámější skladbu, surově ji změnili základní zažitý rytmus a dali tak nečekanou novou podobu, která je ale stejně silná jako originál a po několika přehráních se začne zadírat za kůži.

Album má i několik hodně kuriózních míst. Tata Bojs nezamířili k žádné skladbě Mňágy, ale vybrali si píseň z Fialova sólového alba, Patrick O´Donnel udělal anglicky přeloženou spojnici mezi Valmezem a Washingtonem ("Trying to dig myself out…"), Vypsaná fixa zaměnila původní text "hloupí a ztracení" za "chytří a nejlepší" a tak otočila celé vyznění textu, Sto zvířat vyrobili cover verzi cover verze Mňágou hrané písně Oldřicha Janoty, slovenští šílenci Vrbovskí víťazi dodali opravdu originální tečku, a korunu všemu nasadili  Midi Lidi, kteří natočili úplně novou vlastní skladbu - která ovšem zní tak, že se na internetu lidé dohadují, zda v ní Petr Fiala přece jen nezpívá a text působí, jako kdyby byl nálezem na dně Fialova šuplíku.

Povedenou kolekci vtipně i nápaditě předělaných písní skvěle doplňuje hodinu a čtvrt dlouhý, na DVD přiložený dokument, kde všichni interpreti nechávají nahlédnout do tvůrčí kuchyně a odhalují své pohnutky a (povětšinou srdečný) vztah k Mňáze a Žďorp. Právě ten jasně ukazuje, že ačkoliv parta z Valmezu není první ani jediná, komu ostatní vzdali poctu prostřednictvím cover verzí jeho skladeb, je výjimečná tím, jak široký záběr příznivců se sešel, jak spojuje mnohdy antagonistické žánry, a jak jsou její skladby nadčasové a fungující i v jiných podobách a po dlouhých letech. Dáreček byl předán - všechno nejlepší.

Vypsaná fixa: Čtyři slunce  (San Piego rec.)
http://www.vypsanafixa.cz

Vypsaná fixa složila k novému filmu režiséra Bohdana Slámy původní hudbu, která se výrazně liší od její běžné tvorby. Spousta experimentálních zvuků, nemalý podíl elektroniky či různé pozpátku přehrané kytary trochu nabourávají častou, povrchní a schematicky neinvenční  představu o téhle partě jako o někom, kdo má cosi společného s Chinaski či Divokým Billem. Na s filmem stejnojmenném pětiskladbovém EP ovšem došlo převážně na něco  jiného.

Ve filmu se totiž z EP objevuje jen jediná skladba - a to ta titulní, která zní pod závěrečnými titulky, a trochu mate tím, jak se od zbytku liší. Zbývající čtveřice je věnována hlavním postavám příběhu, a je tak spíš jen hypotetickým doplňkem filmu, než jeho součástí. Kapela se v ní vrací tak trochu do minulosti, ke svým kořenům sahajícím někam k The Cure a Pixies; skladby jsou natlakované silnou melancholií, nechybí až psychedelické pasáže.

Až na "stadionovou" Benzínku se také textař Márdi  vrátil od polohy glosátora k poloze vypravěče, který je přesvědčivý a nabízí silnou výpověď. Kytarista Mejla pro změnu opět znovupřipomněl, že jeho schopnost invenčně pracovat s kytarovým zvukem je jedna z nejlepších u nás, a drtivou většinu kytaristů nezávislých kapel v tom nechává daleko za sebou. Kapela tu zní naprosto přesvědčivě, nápaditě a zahání případné pochybnosti spojené s rozporem mezi posledními alby a koncertní podobou.

Vypsaná fixa tak překvapila tam, kde by to asi mnozí nečekali. A je rozhodně fajn, se nechat podobným způsobem vytrhnout z pohodlného pocitu, že (nás) nemůže nic překvapit. Jde totiž o překvapení víc než příjemné.