Domácí hudební tipy
Divokost nejen v srdci a temné zátoky křehkých písní

Zajímavost se u nás stále častěji pojí s nenápadností. Alba i projekty na okraji pak sice neoplývají ani zájmem médií, ani větší podporou "scény",  kvalitativně ale výtvory kolegů mnohdy  předčí. A často jim i ona vyvzdorovanost, s jakou vznikají "navzdory všem", přidá i na autentičnosti a síle. 

Postižená oblast: Rubato   (Polí 5)  
http://poli5.bandcamp.com/album/rubato

Mělnická čtveřice před časem, s příchodem nového frontmana, ukončila období nejistoty a nastoupila novou cestu, kterou po kratších záznamech zhodnocuje i regulérním albem. Sama kapela ho popisuje a shrnuje jako mnohem spontánnější - "od industriálního minima po naprosté ruchové a lomozivé maximum."  A nutno říct, že jde o charakteristiku poměrně výstižnou.

Ihned od první skladby je patrné, že nepůjde jen o další podzemní kopii tradičních jmen českého undergroundu. Všichni zúčastnění si hrají se zvukem, zkoumají jeho možnosti, nespokojují se s prvním dosaženým výsledkem, a navíc jim zůstává dost energie k pozvolné gradaci skladeb. Temná a nervózní atmosféra tu není samoúčelná, ale přichází  jako doprovod promyšlené kompozice.

Není to - minimálně v úvodních skladbách - snadný poslech. Kapela vědomě rezignuje na dnes všudypřítomnou zábavnost a snadnou přístupnost všem a naopak vyžaduje soustředěnost. Krásně je to slyšet u poetické skladby Říjen - namísto teskné lyrické atmosféry se tu objevují podivné elektronické zvuky, které dokonale narušují posluchačovu jistotu. Občas je jako nástroj využit i recitovaný text: ve Stín jejž vrhám jde o tak rozsáhlou báseň, podpořenou repetitivním rytmem, že postupem času obsah textu přestává být důležitý a sám  se stává zvukomalebným samplem.

Stejně jako v hudbě, i v textu jde o ukázkové hledání možností. Většinou jde o poezii experimentálních básníků, která si o hrátky přímo říká; ale i v jediném zdánlivě konkrétním textu Velbloudi (z pera frontmana Filipa Jakše, též člena kapely Noartist a one-man-projektu Asstma) je patrné, že kapela nikomu nedá nic zadarmo.

Někdy je to hledání až úmorně dlouhé (jediná rychlejší a rytmická Wie Fast je téměř až vysvobozením), jindy je zas příjemným zpestřením zvuk hostujícího cella či trubky. A za vyložený návod lze považovat závěrečný, skvěle odzpívaný majstrštyk Magic Tiger, spojující notoricky známou báseň Williama Blakea s vševypovídajícím textem Williama Saroyana.

Album Postižené oblasti představuje rozhodně zdařilou výpověď. Je silná, přesvědčivá a i opakovaně zajímavá. Doporučeníhodná seance pro všechny intelektuálně založené romantiky, kteří pořád tápou v tom, co je podstatou alternativní hudby. Ta trocha neuróz, divokých zvukových hrátek, svobodné zběsilosti a přelézání plotů, kterou příjemci dostanou nádavkem, je buď spolehlivě zažene nebo vyprovokuje k vlastní činnosti. A obojí se počítá.

Rouilleux: Scatter Your Soul  (Klangundkrach a Letmo production)   http://music.rouilleux.net/album/scatter-your-soul

O "popularitě" tria Rouilleux dostatečně svědčí už jen ta maličkost, že ani po zhruba půlhodinovém hledání se mi v dnešních dobách zdánlivé internetové všedostupnosti nepodařilo najít jeho jedinou barevnou fotku. To však vůbec nevadí. Druhé album, vydané tentokrát na stále více se vracejícím se formátu magnetofonové kazety, znamená od debutu takový skok, že by bylo hloupé o něm pomlčet jen pro takovou banalitu.

Rouilleux o sobě dal vědět už zhruba před třemi lety albem Zugzwang. Tehdy šlo ještě o do sebe trochu zahleděný one-man-projekt, který se následně přes fázi hostujících přátel dopracoval k nynější tříčlenné sestavě. Co ale druhé album odlišuje od zdařilého debutu je fakt, že tu konečně vystoupila na povrch nejsilnější autorova stránka - citlivé písničkářství, výrazně patrné i tam, kde je výsledkem hlukové běsnění, které má stejně daleko k noise rocku, jako k industriálním zvukovým dobrodružstvím.

Začátek alba ještě klame tělem - ale ať už jsou to expresivní bicí v úvodní Eat nebo zkreslená baskytara a industriální elektronika v Laugh - spíš jen tak, aby odehnal nevítané hosty. Už tady je ale slyšet sevřenost a důsledná spolupráce, jejímž cílem je mnohem barevnější výsledek než byl ke slyšení dříve. A také výrazně emocionálnější. I přes veškerou temnotu prozrazuje nahrávka inklinaci k melancholickým náladám, které zvuková pestrost nejen nenarušuje, ale naopak poměrně úspěšně dokresluje.

Zvuk akustické kytary uvozuje šansonovou zamyšlenost, doplňující sílu výpovědi. Intimita i duchovní náboj, které sálají z křehké Climb, je přesvědčivější, než jakou se může pochlubit leckterá kolegyně. Trochu to připomíná impresionistický obraz - v detailech rozmazaný, v celku pak působící jako pečlivě poskládaná mozaika útržků, které se slévají ve zcela konkrétní vizi.

Tohle moderní písničkářství má sílu probíjet skálu. Neřeší škatulky ani image. I v nejniternějších okamžicích, které provázejí dobře polovinu závěrečné skladby Scatter si dokáže zároveň uchovat hřmotnost kázání zkušeného kněze a zároveň pokoru zpovídaného. Jak debut znamenal pro Rouilleuxe  zápis mezi výrazné objevy, jeho letošní následovník ho staví mezi zkušené a zavedené interprety, od kterých lze už bez obav čekat jen to nejlepší.