Domácí hudební tipy
Dvojitá porce hraní nejen pro malé děti
17.06.2012 17:15 Zápisník
Hravost je v hudbě stejně tak důležitá jako kdekoliv jinde. Může souviset i s mírou invence, ale především je důkazem schopnosti nadhledu. A ten je pro skutečného hudebníka naprosto nezbytný - bez něj snad někoho může oslnit řemeslnou zručností, ale ve skutečnosti se stává jen pouhým tlumočníkem not.
Biorchestr: Umakartové (Indies Scope)
http://bandzone.cz/papucka
Biorchestr je duo dnes již manželů Pilgrových: Aleš jinak sedí za perkusemi, resp. bicími v kapelách Květy a Ty syčáci, v domácím projektu hraje na kytaru a další nejrůznější nástroje, Jana kromě zpěvu obsluhuje hlavně klávesy. Komorní a křehké písničky jsou primárně folkové, ale díky tomu, že se praxe a vlivy výše zmíněných kapel (a brněnské alternativní scény vůbec) nemohly neprojevit, lze album považovat za jakousi moravskou odpověď na freak folk.
Třetí album Umakartové v tomto trendu jde zatím nejdál. Zatímco v koncertní podobě je provedení aranžérsky jednoduché, z nahrávky vše zní pestře a místy až zvukově rafinovaně. Biorchestr se tak přibližuje třeba k pražským Hm…, kteří se podobně nespokojují s prvotním písničkovým nápadem, ale dále s ním zacházejí jako s jen pouhým polotovarem a opracovávají ho ze všech stran. Ubylo prvoplánovosti, prohloubila se poetika, vše drží víc pohromadě.
Skvělý je i posun ve vyváženosti. Tím, že přibylo ženského zpěvu, písničky už (jako dříve) nepůsobí jako Alešova sólová záležitost, ve které je Jana jen naroubovaným hostem. Stejně tak je v rovnováze i nápaditost hudby s dotaženými texty. Deska tak zní dotaženě a vedle hravosti i originálně. Díky něžné poetice se může bez obav postavit i vedle takových velikánů slova, jako je Jiří Suchý nebo Karel Plíhal, zároveň však nabízí neméně dobrodružství po stránce hudební.
Nápadů je zde doslova nadprodukce. S bezbřehou lehkostí se s ubíhající nahrávkou line jeden hudební nápad za druhým, jedna silná melodie střídá druhou. A vše s až odzbrojující přirozeností - k tomu, jak se prolínají akustické hudební pasáže s elektronickými motivy a až popově vstřícné melodie s produkčními experimenty, se jen těžko hledají srovnání.
Korunkou a bonusem všech nápadů je limitovaná edice CDB neboli Compact Disc Game. Krabička zde obsahuje nejen nahrávku samou, ale zároveň i originální stolní hru. Texty jsou součástí hracích karet a písničky působí jako časomíra. Jde rozhodně o milé, vtipné i chytře vymyšlené zpestření, ale bylo by asi škoda, kdyby v jeho stínu zůstalo skryto to nejdůležitější - že totiž po dvou příjemných a slibných, ale nevybočujících nahrávkách má Biorchestr do třetice k dispozici konečně kolekci, která je nejen ve všech směrech dál, ale kvalitativně za sebou nechává mnohé slavnější kolegy.
Festival stejných ksichtů: Druhá nejrychlejší kolektivní hra (vl. náklad) http://xichty.freemusic.cz
Festival stejných ksichtů je zcela volné sdružení spřátelených a občas i personálně propojených kapel, jejichž členové mají namísto členských legitimací vždy po ruce půllitr, s pokročilou noční hodinou jsou schopni jamovat kdykoliv a kdekoliv, a středobod Evropy pro ně znamená jistá nejmenovaná hospůdka v Litoměřicích. Po patnácti letech od svého náhodného vzniku se opět sešli na profilové kompilaci: byli u toho Neočekávaný dýchánek, Ahmed má hlad, Jarabáci, Kojoti, Stinka, Fanda Holý, Byl pes, Klec a z hrobu byl přizván i Kapitán Kajman.
Pro ty, kteří někdy zavítali na malý, ale atmosférou osobitý festival Litoměřický kořen, nepřináší nová kompilace nic překvapivého. Těm ostatním může pomoci objevit pozoruhodný hudební svět, ve kterém vedle sebe bez řevnivosti koexistuje neumětelské nadšení s vynikajícími instrumentálními výkony, hospodský šraml huláká vedle osobité world music a kde se na sebe šklebí country i punk. Společná nahrávka, na kterou každá kapela dodala převážně dosud nevydané skladby, byť některé vznikem letité, zachycuje ducha svobody kapel, u kterých chuť hrát převyšuje ambice, a také dává najevo, že i když někteří jednotliví protagonisté už nevyprodávají velké sály typu Paláce Akropolis, stále mají co říct.
Navzdory často značným žánrovým skokům osmnáct skladeb spojuje autenticita podání i zaujetí věcí. A také občas silný vztah k retro náladám a uvědomění si, že v hudební historii se dá impulsů pro původní a aktuální tvorbu nalézt více než v její současnosti. Ukazují schopnost napsat osobitou písničku i bez napodobování zahraničních vzorů a to, že hravost v hudbě nezná hranic.
I přes sbírku nejrůznějších rarit a nepoužitých nahrávek se na kompletu sešlo poměrně hodně skladeb s hitovým potenciálem. Průvodní text navíc vtipně komentuje okolnosti jejich vzniku i dovoluje vysledovat vzájemné propojování zúčastněných. A ještě několik věcí ze sbírky písniček všeho druhu jasně vyplývá: neobyčejně silná atmosféra přátelství, vůně svobody, která se nedá svázat, a chuť k životu, ať už je jakýkoli. Pro příští generace (jen členové Neočekávaného dýchánku - jak se lze dočíst v bookletu - mají devatenáct dětí) možná právě to bude tím nejcennějším dědictvím, které tu tenhle výběr zanechá.
Vlastně má tahle hravá, hospodsky rozverná a všednodenní poezie plná kompilace jedinou závažnou chybu - není z něj ani trochu patrné, cože to vlastně je, ta "druhá nejrychlejší kolektivní hra". A už vůbec ne, jaká je ta první.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.