Domácí hudební tipy
Hudba jak obraz Jacksona Pollocka a zvuky ze sídliště

Temné cesty undergroundové scény rozhodně nejsou cestami slepými. Jak ukazují vyprodané koncerty a směsice publika, ve které sice převažují ti starší, ale nechybí v ní ani nemálo zástupců té nejmladší generace, zdaleka ještě nebylo řečeno vše a zdaleka nejde o cosi, co patří jen minulosti. Navíc se tu trochu opakuje historie: ona mladá generace tím, že poslouchá podobnou hudbu, se obvykle vymezuje nejen vůči starším, ale především vůči svým vrstevníkům. Ačkoliv ti se vyhýbají komerční hudbě a nepovažují se za stoupence konzumního způsobu života, běžně svým konáním naplňují jeho principy.

Pavel Z.: Podobenství (Guerilla)

Pavel Zajíček si po albu Kakofonie cesty už podruhé odskočil z hlavní cesty, po které jedou jeho letití DG 307. Ukročení to není nijak zásadní a nepřekvapivě ho i zde doprovázejí titíž muzikanti, kteří se objevují v sestavě neustále proměnlivých "Dégéček". Podobně jako u nich se opakovaně ukazuje, že jde o nejživotnější a nejzajímavější výhonek současné podzemní muziky a spolu s Plastic People of the Universe jeden z mála důvodů, proč nepovažovat český underground za cosi nostalgicky přežívajícího z minulosti a něco, co obstojí jen mezi kamarády.

Vedle Zajíčkovy textařské geniality, s jakou se zařadil mezi nejvýraznější současné žijící básníky, má na zajímavém a inspirativním výsledku největší podíl jeho zásadní spolupracovník, o generaci mladší Tomáš Vtípil (ano – přesně ten, který je podepsaný pod temnou, s atmosférou skvěle ladící hudbou filmu Pouta). Právě on vtiskl projektu Podobenství hudební koncepci.

Vtípil je totiž nejen zručným houslistou a dechařem, ale i muzikantem, pro kterého je už zcela běžné se neuzavírat do ghetta, pracovat s elektronikou nebo vnášet do celku prvky industriální či klasické hudby.  Má navíc výtečně vyvinutý cit pro to, kde hudební doprovod Zajíčkovy recitace omezit jen na nenápadné podbarvování a kde nechat propuknout vše v plné síle. Nahrávka pak dociluje stejné působivosti, o jakou se občas marně pokoušeli tvůrci koncepčních rockových alb. A to na záznamu pochopitelně chybí projekce fotografií Bohdana Holomíčka, které doprovázejí vystoupení. I tak se příjemci dostává cosi, co se pohybuje někde na ose mezi koncertem a divadelní performancí.

Jednotlivé části celého díla, věnované významným kulturním osobnostem minulých let, postupně gradují, navozují neklidnou, magickou, ale i pro nezasvěceného posluchače nijak děsivou atmosféru, jitřící schopnost vnímat. Jsou důstojným protipólem síle textu. Oproti syrovým DG 307 je tu více komornějších poloh, podobně pocitových, jako je Zajíčkova recitace. Ale stejně jako oni znamenají zážitek s velkým Z. Tenhle zajíček zkrátka není žádný ubožáček, ve své jamce má pořád plno a jeho verše skákají s hbitostí pera, propuštěného na svobodu z gauče.

Asstma: Asstma (Polí5 ) 
http://bandzone.cz/asstma

Záležitost, která není již příliš čerstvá, ale u podobných projektů se dá vždy utěšovat tím, že nikdy není pozdě, že čas u nich nehraje roli, a že nejde o " ambiciózní kapelku", aby to podstatněji hrálo roli. Ve tmě (zde je nutné vypíchnout ono anglické slovo "ass") není ostatně na módní trendy vidět. I proto si dovoluji se k téhle desce vrátit.

Filip Jakš, jinak též člen undergroundových Degtukas, se ve svým sólovém projektu probírá možnostmi smyčkování industriálních a městských samplů do kterých zpívá, deklamuje i šeptá své podivuhodné texty. Divadelně se pitvoří i je až hrobově vážný, což může místy působit kontraproduktivně komicky. Každopádně jde o poměrně výživný materiál, u kterého je jasně patrné, že zvuková složka není jen pouhým doplněním či kulisou textů, ale jejich  rovnocenným partnerem – a občas i tím důležitějším protihráčem.

Album zachycuje materiál z několika let – občas zvukově hutný, občas až udivující silou nahrané hmoty. Co je však podstatné, že nejde o prvoplánový chaos ani stylizované šílenství a i přes propletenec hudebních i nehudebních zvuků se jako tráva skrz asfalt prodírají chytlavé a nápadité melodie. Nejde o písničky v pravém slova smyslu, ale zároveň ani jen o samoúčelné experimentování, pouhé okouzlení možnostmi bez smysluplnosti i pro někoho jiného než tvůrce.

Je až udivující, jak samozřejmě vše zní a může se směle postavit i vedle letitých projektů starších a slavnějších tvůrců. Jakš je vyloženě případem sympatického šílence, jdoucího si cílevědomě za svým. Občas na cestě klopýtne, ale i toho využije pro pohyb vpřed. "To, cos vypěstoval, zůstane navždy vyryto do tváře města." Zvědavost na věci příští je bez debaty na místě.