Domácí hudební tipy
Informace z centra bouřky i počítání oveček

Otázka zda domácí či kosmopolitní už naštěstí dnes pozbývá smyslu. Důležité je sdělení, forma nebo chuť bavit sebe či posluchače.  Případně všechno najednou. Popularita pak nehraje roli. A u obou dnešních alb, která jakoby odlišoval vítr ze severu a vítr z jihu, jsou meteorologické prognózy více než sympatické.

Milano: Neřvi na mě (Piper rec.)
http://bandzone.cz/milano

Praporek nutno zapíchnout na Kopřivnicko. Kus syrového masa do tašky, láhev ostrého pití, bandasku s kafem a hybaj na šichtu. S pauzami už deset let. Druhá, tentokrát na vinylu zaznamenaná porce průmyslového bušení po devíti letech prozrazuje, že i přes rekultivaci krajiny tohle není pro hledače krásna. Znudění hipsteři a třinecké doupě nadějí tuzemské popmusic nejsou za rohem, ale vzdálení pár světelných let.

Z tria Milano vyzařuje smíření se svou pozicí a nechuť ke kompromisu. Ostré kytarové riffy se zařezávají nikoliv s přesností skalpelu, ale naopak s brutalitou otupělé pily, po které zůstává jen hodně hrubá hrana. Řev nezní prvoplánově, když je za ním sdělení, které by mírnější formou působilo prázdně. Cynismy, jedovaté úšklebky a občasná lžíce černého humoru se mísí v lepkavou hmotu a nabízí dilema: dát se lapnout a nebo se v panické hrůze vyhnout nemalým obloukem?

Desítka skladeb, obsahujících vydatnou porci alternativního rocku, který si na "indie" jen nehraje, se neurvale prožene kolem. Prvoplánové rychlé jízdy nejsou špatné, ale to ostatní je mnohem zajímavější. Psychedelie Kámo s výtečně rozevlátou kytarou nechá vzpomenout na starý Majklův strýček, sonická rozmazanost ve skladbě Zlato s vemlouvavou melodií nabuší kladivem ducha psychobilly a závěrečná titulní věc přihodí hrubé a animální bluesové bahno.

Milano je typický lokální kult a nová nahrávka to jen potvrzuje. Prostá jakýchkoli ambicí připomíná ty šťastlivce, kteří nemají potřebu ani nutnost něco předstírat a jsou tak silní ve své upřímnosti. Výpověď bez příkras, krása v odřené kožené zástěře s vůní kolomazi. Ukázková porce pro omezený počet posluchačů, pro které ovšem půjde o záležitost srdečního charakteru a zásek naprosto zásadní. Je fajn v téhle společnosti uvíznout aspoň jednou nohou.

Gerda Blank: Numbers ( X Production)
http://bandzone.cz/gerdablank

Na úvod se vnucuje věta, kterou vydavatel komentuje album v promotextu: "Deset způsobů, jak stáhnout kočku z kůže". Původně novozélandské duo, aktuálně ovšem už nějaký čas přebývající v Brně, totiž charakterizuje víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Na onen první pohled totiž kytarista Rhys připomíná herce Sašu Rašilova, což je naopak přinejmenším zavádějící.

Druhé album ukazuje všechny myslitelné tváře a polohy dua. Dokazuje, že oba zúčastnění patří k těm, u kterých hraní ve dvojici není z nouze ctností, ale fungujícím konceptem,  a že se i na studiovém záznamu dokázali s úskalím omezených nástrojových i aranžérských možností dobře vypořádat. Bohatá nabídka tak předkládá jak punkovou jízdu, tak šedesátkovou, psychedelií nasáklou atmosféru, emotivní stěny i nostalgií obarvené melodie. Zhudebněná inspekce kovárny i záznamů meteorologické stanice.

Právě ona rozkročenost, kdy Gerda Blank přeskakují z melancholického zamyšlení do energicky odvázaných rockových pasáží, které se tu a tam blíží až noise rocku, přičemž označit je jen za kteroukoli z obou mezních poloh by bylo čistě zavádějící, je na albu tím nejzábavnějším. Plně to dokumentuje finálová dvojice skladeb, či pasáže, kde Stuartovy bicí tu ustrnují v postpunkové monotónnosti, aby o chvíli později vybuchly, a hned zas spořádaně odměřovaly čas.

Sympatické jsou i hrátky se zvuky, rozeseté po celé ploše nahrávky. Ať už industriálně syrové cinkání želez nebo výsledky modulace efekty dokreslují celek. Ukazují invenční přístup, s jakým se duo nespokojilo s pouhým záznamem koncertní podoby. Efektní je i to, jakým způsobem album pracuje s melodiemi, které jakoby se v určitých intervalech najednou vynořily, vše prosvětlily a učinily stravitelnějším - a zase zmizely.

Gerda Blank jsou na pódiu přesvědčivější svým nasazením i nakažlivou energií, které mají na rozdávání. Ze studiového záznamu to dohánějí táhlými hymnami a někde až postrockově vystavěnou atmosférou plnou magicky opakovaných motivů. Jde jim to. Zároveň se však otevírá zásadní otázka, k jakým posluchačům se kapela přikloní. Pro ty, kteří vyznávají třeba Sunflower Caravan nebo Sunshine jsou asi málo trendy a sexy, pro fanoušky Ravelin 7 či Fetch! zase asi málo syroví a garážově špinaví. A bylo by neskonale škoda, kdyby skončili jako jihočeští Landmine Spring: : tedy v situaci, kdy každý ze zmíněných táborů má dojem, že to je kapela pro ten druhý...