Změna pohledu
Jak mě Nohavica proměnil v rusofila

Ve čtrnácti letech jsem nenáviděl všechno sovětské a šmahem i vše ruské. Nedělal jsem v tom rozdíl, Rusáky jsem měl za okupanty. Psal se rok 1982, když tu můj pohled na Rusko radikálně proměnil jeden ostravský písničkář, který z pódia zapěl písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého.

Ve čtrnácti jsem nesnášel sovětské vojenské konvoje na tuzemských silnicích, nedíval se na ruské filmy (ani na Mrazíka), v rozumné míře bojkotoval hodiny ruského jazyka a opovrhoval azbukou. Můj učitel ruštiny v prvém ročníku gymnázia a zároveň ředitel školy soudruh Plechatý navíc vypadal jako Leonid Iljič Brežněv a jakožto kovaný stalinista nenávist ke všemu, co zavánělo Ruskem, ještě násobil. A to včetně mého odporu k ruské klasice, ke Gogolovi i Puškinovi. Rus se rovnal okupantovi, který v srpnu 1968 udusil pražské jaro a z mého otce novináře udělal dělníka na ostravské Nové huti a z matky učitelky prodavačku lístků v divadle.

Píseň o Pravdě a Lži

A pak se jednoho dne všechno změnilo. Konkrétně v sobotu 27. března 1982 v ostravském Domě kultury OKD na Folkovém kolotoči, kde poprvé veřejně vystoupil Jaromír Nohavica - jako záskok za umělce, který nedorazil. Někdo totiž Jarka uslyšel, jak si u šaten brnká svoje jímavé melodie.

Ohromení. To je po letech ještě hodně slabý výraz pro tehdejší zážitek z textů jako Píseň o té revoluci 1848 nebo Když mě brali za vojáka. Srdce se mi ale rozbušilo, až když Nohavica zazpíval Pravdu a Lež. Syrově ruský song písničkáře Vladimíra Vysockého v překladu Milana Dvořáka.

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to, co dokáže Lež

Právě taková slova jsem potřeboval slyšet, vždyť všude kolem se jen lhalo. Doma jsem měl pravidelná kázání, že nesmím nikde říkat (natož psát do slohové práce) to, co jsem v kuchyni denně slyšel z vysílání Svobodné Evropy. Lhali učitelé dějepisu, občanky i české literatury. Lež vítězila v novinách i televizi, Vysockého píseň mě ale s touhle všeobecnou prolhaností zvláštně smířila a zároveň mi dala vznešený úkol - abych se všechny tyhle lži pokoušel porazit pravdou.

Nohavica při svém debutu vedle Vysockého připomněl i Bulata Okudžavu a oba ruští písničkáři mi změnili svět: V tom pitomém Sovětském svazu není všechno tak špatné, a i tam žijí umělci, kteří bojují za pravdu a pohrdají brežněvovským komunismem!
Knihy Bulata Okudžavy jsem sice v ostravské knihovně nesehnal, ale spokojil jsem se s klasikem Alexandrem Sergejevičem Puškinem. A to rovněž kvůli Nohavicovi, který geniálně přebásnil Okudžavovu písničku Setkání s A. S. Puškinem.

Co bylo je pryč jednou provždy a stesky jsou k ničemu
každá epocha má vlastní kulisy herce i kus
a líto mi je že už nikdy se nesetkám s Puškinem
nezajdu si s ním na čaj do bistra U sedmi hus

S okupanty lze mluvit

Co bych dal za to, kdybych U sedmi hus také mohl sedět s Puškinem. Anebo alespoň s nějakým Rusem, který Puškina miluje.
S okupanty se nemluví, hlásal jsem do té doby. V létě roku 1982 na táboře turistického oddílu Sirius (založeného bývalými skauty), který jsme každý rok rozložili na louce přímo na hranicích sovětského vojenského prostoru na Libavé, pak došlo k setkání s nižšími sovětskými oficíry. A řeč došla i na Puškina, Okudžavu a Vysockého a večer už nám oba vojáčci tyhle písničkáře přezpívávali u táboráku. Byli to čerství veteráni z Afghánistánu, výsadkáři v pruhovaných tričkách. Sympaťáci, kteří nadávali na Brežněvovy imperiální choutky, a vůbec na sovětský režim.

Co bylo je pryč vyjdu ven na špacír koukám noc je tu
vtom z ničeho nic vedle arbatských vrat u vody
stojí drožkář a kůň a pan Puškin jde po prázdném prospektu
já krk za to dám zítra že se něco přihodí

Propadl jsem rusofilství, četl Puškina, Gogola i Babela a sháněl všechny Okudžavovy a Vysockého texty. A když jsem v domácí knihovně našel výtisk časopisu Světová literatura číslo 1 z roku 1963 a v něm legendární Okudžavovu novelu Ahoj, študente, nadšeně jsem ji přelouskal a pak si usmyslel, že povídku musí podepsat právě Nohavica, tedy jakýsi domácí zástupce ruské literární a písničkářské legendy. Trvalo to pár koncertů, než jsem se odvážil, ale 11. května 1983 Nohavica Okudžavovu povídku skutečně podepsal. A ten den také zahrál jeho písničku o moskevském metru. V ruštině.

Мне в моем метро никогда не тесно,
потому что с детства оно, как песня,
где вместо припева, вместо припева:
-- Стойте справа! Проходите слева!

Zpíval jsem si pak o metru pořád dokola, v ruském originálu. A později i česky, když písničkář udělal vlastní překlad.

Metro já mám rád v něm nikdo netísní se
po chodbách tam zní ta dávná píseň
ve veliký sbor se její refrén slévá
stůjte zprava procházejte zleva

A také následující Okudžavovu písničku v Nohavicově přebásnění, která mi byla vnitřní omluvenkou pokaždé, když jsem se coby šestnáctiletý teenager vracel domů z flámu až po půlnoci.

Ach jak nádherně je venku po půlnoci
pouze máma moje ta je ustaraná
kdepak se mi chlapče touláš v noci
sám a ve tmě až do rána
kdepak se mi chlapče touláš v noci
sám a ve tmě až do rána

Večery u bedny

V normalizační šedi byla televize nejčastější zábavou a u bedny denně seděla i většina mých spolužáků z gymnázia, což mně hýbalo žlučí. A o přestávkách zcela vážně rozebírali, jak se pobavili u Televarieté a dalších přiblblých estrád, nejvíce u východoněmecké show Ein Kessel Buntes. I v tomto případě mi první pomoc podal Vladimir Vysockij v písničce Dialog u televizoru v podání Jarka Nohavici.

Jé Váňo koukni na ty bambuly
to budou asi komici
jak mají zmalovaný papuly
a vypadaj jak v opici
a hele tenhle nosatec
není to švára nakonec
že ten je taky opilec
je známá věc

Nejdůležitější z ruských písní Jaromíra Nohavici ale pro mě pořád zůstávala Pravda a Lež.

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda
ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní
kdopak tu rozpozná která je Lež která Pravda
až budou obě dvě donaha vysvlečený

Jaromír Nohavica novinářům rád říká, že všechno, co o něm chceme vědět, najdeme v jeho písních. Předchozí verše jsou tak možná i odpovědí na to, proč převzal vyznamenání od Vladimira Putina.