Domácí hudební tipy
Mejdan v noci, mejdan v létě

Často se má za to, že hudba má vyhřeznout jen z autorské potřeby, a nahrávky plánované a vznikající za konkrétním účelem či ke konkrétnímu datu nevábně zavánějí umělostí, kalkulem a jen těžko se zbavují nádechu chtěnosti. Přesto existují i výjimky.

Xavier Baumaxa: Dawntempo (vlastní náklad /EMI) 
http://bandzone.cz/xavierbaumaxa

Otázka, zda budou další nahrávky jurodivého písničkáře z Litvínova s kapelou nebo sólová, visela ve vzduchu už při desce Coveranto. Nečekané řešení natočit obě najednou nakonec umožnil crowdfundingový portál Hithit resp. věrní příznivci - ale o tom už se psalo asi opravdu všude. Xavier každopádně s letošním albem odkrývá své další, dosud tak trochu skryté tváře i možnosti. A dává odpověď těm, kteří už ho považovali za trochu autorsky vyčerpaného.

Beze změn se to ale neobešlo. Leccos napovídá i "přelepka" "Poslouchejte po půlnoci". I přes všudypřítomnost poněkud úchylného a někde až záměrně křečovitě vyznívajícího humoru je celé vyznění tentokrát spíš melancholické. Nabobtnalá potřeba slovních hříček zas prozrazuje nechuť rozdávat moudra a konstruovat příběhy. Dvojsmysly, ironie, sarkasmy a černé vtipy lze brát jako odraz znechucení z reality. Dospělost jako nikoli něco hodného obdivu, ale naopak jako forma prohry.

Pozice outsidera a vědomí faktu, že dokonalost je nedosažitelná ční z písní Mezirolí či Nemám čas jak žižkovská televizní věž z panoramatu Prahy. Forma častého pitvoření je pak srozumitelnější, a umístění i vznik písní, jako je Židot, dává logiku. Koncentrovaný smutek, jak ho předvádí skladba Mrak, do toho také zapadá. Novinkou, ale vlastně i nepřekvapivým zpestřením jsou výlety do jiných jazyků a snaha přenést sem slovní hříčky.

První, sólově nahraná kolekce mile překvapí pečlivostí, jaká byla věnována zvuku. Každá ze skladeb má jinou atmosféru, hraje si se střídáním zvuku elektrických i akustických kytar, s prostorovou ozvěnou, i se způsoby snímání zpěvu. Přestože na druhém disku v prakticky těch samých písních doprovází sólistu parta excelentních jazzových muzikantů a písně tak mají mnohem bohatší doprovod, lépe překvapivě vyznívá sólové podání. S množstvím nástrojů se vytrácí nadhled  a to silnější - tedy slovní i pěvecké hrátky - ustupuje do pozadí. Takže jde o veskrze zajímavou verzi - ale přesto spíš jen pro dobrý pocit, do počtu. Na koncertech to jistě funguje skvěle, ale Baumaxa prostě není a nebude jazzman a ve studiu jde tak trochu o křeč, pokus o "zeserióznění" materiálu. Na druhou stranu teprve po jejím poslechu se ukazuje, jaká je v jednoduchosti prvního disku síla.

Sám Baumaxa se někde vyjádřil, že se album nedá (a nemělo by se) poslouchat za střízliva. Vyjádření zapadá do atmosféry únavy a znechucení, kterou skladby odrážejí, ale ve skutečnosti jde o zbytečné sebeshazování. Ano - nejsou tu prvoplánově jasné hity jako Pažitka, Nonšalantní Bonviván či tak pregnantní výpověď jako byly Nowodobé kulty.Ale jestliže starší desky měly své vrcholy a propady, novinka lépe drží pohromadě jako celek. A jako takový patří rozhodně k tomu lepšímu, co autor zatím po sobě zanechal.

Polemic: Hey! Ba-Ba-Re-Bop (Doublemann) 
http://bandzone.cz/polemic

Slovenští Polemic těží i po letech z dob společného soužití a i u nás měli vždy silnou posluchačskou základnu. Není tak divu, že novinka určená k oslavě čtvrtstoletí existence, je tak trochu směřovaná i na českého posluchače. Ze všeho nejvíc ale připomíná oslavný mejdan: nezávazný, oddechový a zábavný pro toho, kdo o to stojí. I když občas trochu předvídatelný.

Přizvána byla celá řada populárních hostů - z Česka třeba Matěj Ruppert nebo Divokej Bill, z domácích zdrojů pak nejen mladé hvězdy Katarína Knechtová nebo Zuzana Smatanová, ale i letití popoví matadoři Pavel Habera a Robo Grigorov. Hostující hlasy kapele neslouží na přiživování se na jejich slávě, ale vtipně je využívá pro zpestření přece jen trochu jednostranně zacílené ska/reggae linie. A funguje to.

Album - ač jím kapela zahájila jarní turné - zní letně odlehčeně, suverénně, a letité zkušenosti kapely jsou znát jak v bezchybném chodu mechanismu, tak i v schopnosti vypouštět jednu silnou melodii za druhou. V hudební nápaditosti na poměrně úzké žánrové platformě Polemic trochu připomíná Sto zvířat - ani na jeho desce se nevkrádá nuda z opakování, ale na rozdíl od nich tu chybí silnější nápady textové. Nicméně způsob, jakým se propojil ve skladbě Boston odsekávaný ska rytmus se zvukem swingového orchestru, by si zasloužil nějakou speciální cenu.

Až dubově hypnotická skladba More (Moře), ve které se sešel Paĺo Habera s Lenkou Dusilovou, dokazuje, že ani po pětadvaceti letech není Polemic vyčpělý a nudně opakující to, s čím se mu podařilo uspět v minulosti. Dokonce i letitý hit Baba Ryba, je tu v nové, přepracované verzi. Novinka provokuje k tanci, jasně dává najevo absenci ambicí, a hlavně v intencích žánru patří k tomu lepšímu, co se tu v posledním období objevilo. Aneb jak zpívaly Tři sestry: "Hlavně, že je večírek..."