Domácí hudební tipy
Nenápadný půvab dění a veselá klavíristka
08.12.2013 19:00 Zápisník
I mezi relativně čerstvými objevy hudební scény bývají ti, o kterých se mluví hodně a pak ti, kteří zůstávají v jejich stínu - a to ačkoli ty první kvalitativně občas i převyšují. Bylo to tak vždy a i v dnešní době informačních explozí se na tom nejspíš nic nezmění. Ani v nejmenším to ale neznamená, že je potřeba tento nepoměr jenom slepě akceptovat.
Drtikol: Pomalé děje (ArtUž)
http://bandzone.cz/drtikol
Po třech letech existence debutující valašsko-meziříčská kapela patří, podobně jako Tichonov nebo Listolet, k nenápadným, ale o to víc příjemným zjevům poslední doby, pocházejícím z severovýchodní lokality našeho státečku. Stejně jako druzí dva zmínění, i kapela pojmenovaná se vkusem podle slavného fotografa, má sice ještě určité rezervy, ale zároveň ji už lze označit za "hotovou", s ujasněným směrem i názorem. Jak dokazuje i debutové album (předcházelo mu dva roky staré demo), tady už se nehledá, ale invenčně naplňují představy.
Kapela v čele s Milanem Kuchynkou, známým z oblasti filmové produkce, si především zdravě neláme hlavu s žánrovými vlivy, chvíli je až folkově poetická, o pár momentů později zas indierockově syrová i energická nabroušenými kytarami. Zamyšleností a melancholickým podtónem může občas připomenout Priessnitz, v komorních chvílích zas v povzdálí postává jako nenápadný kmotr přemýšlivý Oldřich Janota (ve skladbě V hlubokém lese jako by zaznívala ozvěna jedné z jeho nejznámějších písní Hotel Savoy).
Kapela u desky neponechala nic náhodě, jako producenta přizvala Dana Salontaye ze slovenských Longital, závěrečnou zvukovou úpravu pak obstaral osvědčený Ondřej Ježek. I Drtikol patří k těm, kteří potřebné finance sbírali prostřednictvím crowdfundingu (v tomto případě na serveru Kreativci sobě). Navíc jako host s kapelou desku nabubnoval Jan Janečka (Luno, Southpaw). To vše se nakonec podepsalo na tom, že album představuje vybroušený klenot, zajímavý ovšem nikoli jen provedením, ale i samotným obsahem.
Nenápadné písničky připomínají procházku galerií. Nutí zastavovat se a občas se i kousek vrátit. Snadno navozují atmosféru, oplývají zjevnou soustředěností i chutí nebýt jen (příjemnou) kulisou, ale i oslovovat a sdělovat. Spojují v sobě alternativní chuť nejen neopakovat už vyzkoušené a objevené, ale zkoušet jít vlastní cestou. Zároveň ovšem nabízejí i chytlavé melodie a přemýšlivé texty, takže nemají problém se stravitelností. Nejsou doslovné, a nebojí se nechat posluchači volné pole fantazie a nevysvětlovat mu polopaticky každý detail.
Ve dvanácti skladbách je neustále přítomná určitá nervozita, napětí i chlad, tak známý od skandinávských kapel. A také nastolené otázky: "Kdo se bude smát? / Kdo si bude hrát? / kdo ovládá strach?," zní v předpolední skladbě. V duchu názvu alba se nikam nespěchá, ponoření se hlouběji je samozřejmostí, a například v závěrečné skladbě si kapela nezadá se sudetskou poetikou Bratrů Orffových. Tahle deska se sotva objeví ve výročních anketách, ale k tomu, aby zahnízdila myšlenku, s čím kapela přijde příště, donutila zapamatovat si název a posbírala další příznivce, ji dech stačí hravě.
Bára Zmeková: Ještě kousek (Full Moon)
http://barazmekova.bandcamp.com/
V podstatě není ani potřeba vědět, že písničkářka Bára Zmeková vyhrála první ročník vyhledávací soutěže 1Man2Play, díky kterému si například zahrála na letošním ročníku Colours of Ostrava, stačí si ji prostě poslechnout. Tak sebevědomý a vyzrálý projev tady tak mladý interpret totiž už dlouho neměl. Jazzem "načuchlé" písničky, tak trochu divadelně rozevláté v sobě spojují atraktivní retro (nechávající vzpomenout na hudební genialitu Jaroslava Ježka), nakažlivý optimismus i zcela současné texty v přesvědčivém podání.
Na svém debutovém albu může připomenout, hudební suverenitou i až nezvykle přemýšlivými texty Martinu Trchovou, ale mnohem více se mi vrací to, co bohužel není z mé hlavy, ale za to je to výstižné. Že totiž v případě Báry Zmekové jde o alternativnější a méně vykalkulovanou odpověď na v podstatě popově vstřícnou Sáru Vondráškovou alias Never Sol. Jak dokazuje například skladba Plavba, ten posun má až fatalisticky šansonovou sílu.
Stejně jako s nahrávkou vyplouvá na povrch talent madé klavíristky, stejně přirozeně zní i její pánská rytmika v podobě bravurního kontrabasu i bicích, jen občas doplněná dechy či jinými nástroji. Pohostinská účast Lenky Dusilové v závěrečné skladbě Vřes do celku zapadá jako něco, co sotva může být překvapením. Tím je spíš fakt, že namísto vážné polohy a pokusů o žánrový purismus převažuje nezvykle rozverný a odlehčený pohled na vlastní bytí. Když Bára zpívá: "Domů se dostanem po svých - nebo o berlích...," a podbarvuje to až teskné cello, působí to něžně i groteskně zároveň.
Když se navíc v Česku řekne jazz, donedávna to znamenalo hlavně určitou těžkopádnost, svazující akademický chlad hráčů, kteří se soustřeďují především na dokonalost hry i projevu, a cosi, co odporuje mladším ročníkům. Teprve se současnou generací muzikantů, nemajících žánrové předsudky (za ukázkového představitele lze považovat třeba Beátu Hlavenkovou) se objevila i lehkost a nadhled. Při poslechu toho, jak Bára Zmeková zpívá své písně, se nevybaví koncertní sál se způsobným publikem ve večerních róbách a oblecích, ani zakouřený jazzový klub ve tři ráno, ale namátkou letní festival s "baťůžkáři", folková nekašírovanost a třeba i smějící se houf studentů, směřujících ze školy rovnou do nejbližšího restauračního zařízení.
Netřeba si dělat iluze, že s tím, co dělá, se Bára Zmeková brzo dočká masovější popularity - podobnou hudbu sotva ve větší míře budou hrát i rádia, považující se za nemainstreamová. Její debutové album ovšem znamená v dnešním světě plném introvertů a melancholiků příjemně svěží vánek a hutnou porci nepředstírané otevřenosti a optimismu. A už jen proto si stojí za to "ještě kousek" jejích písniček poslechnout.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.