Domácí hudební tipy
Nerezavějící spojení a osvobozující valašská jízda

Je to zvláštní, ale jak ukazují nahrávky poslední doby, více než snaha dohnat zahraničí, účast cizích producentů a další vlivy z venku, se osvědčuje, když tuzemské kapely hledají sílu samy v sobě. Mnohdy stačí jen nápad, impuls nebo změna přístupu, a kvalitativní úroveň jde až překvapivě nahoru. A že výsledkem není historický hudební zlom, či zásadní událost pro celou scénu, už není až tak důležité.

Neřež & Katka Koščová: Vlakem na Kolín (Jiný břeh)
http://www.nerez.me/

Spolupráce s nejrůznějšími sólisty provází členy skupiny Neřež od samotného začátku: ať už to byli Jaromír Nohavica, Marie Rottrová nebo Klára Vytisková. Spojení se slovenskou superstar Katarínou Koščovou, která je navíc známá tím, že mediální úspěchy její pozdější tvorbu nepoznamenaly a často se věnuje i menšinovým projektům,  tak není vůbec nelogické. A o tom, jak to spojení v praxi skvěle funguje, je víc než podařeným důkazem koncertní album, vzniklé na dvojici loňských vystoupení v divadlech v Kolíně a v Táboře.

Nahrávka nabízí všehochuť: vzpomínky na legendární Nerez, dvojici skladeb z repertoáru K.Koščové i písně ze současného repertoáru Neřež. Ostatně i titulní skladbu, která koncert otevírá, si ti starší mohou pamatovat z repertoáru Krausberry, pro které ji kdysi Zdeněk Vřešťál napsal. Právě na prolínání hudební minulosti se současností, přirozeně ústící v nadčasovost, spolu s vynikajícím hlasovým projevem slovenské zpěvačky, se ukazuje nejen smysluplnost celého projektu, ale i to, jak se všem zúčastněným s lehkostí podařilo zahnat myšlenku na pouhou recyklaci materiálu za účelem zisku - což i méně pragmatické jedince nemůže při prvním kontaktu s cédéčkem nenapadnout.

První, co "praští" do uší, je (až na dvě vlastní skladby) perfektní čeština Katky Koščové. Charakterizuje ji překvapivě dobrá výslovnost a totální absence východního přízvuku; místy až obdivuhodná. Její účast ve skladbách, kde přebírá party po předčasně zesnulé Zuzaně Navarové, vůbec nezní jako náhrada: Koščová nenapodobuje, ale má své pojetí, korespondující s výraznějším a sytějším hlasem, než mívala Navarová, nicméně bez problémů zvládá nejen její hlasový rozsah, ale i barvu a procítěnost. I při dobré znalostí někdejších originálů tak nové verze neiritují, ale spíš potěší. Jestli tak lze něco vytknout, pak fakt, že nedostala více prostoru.

Záznam koncertu Neřež s Katkou Koščovou je tak z rodu těch, kde se u poslechu snadno vnucuje postesk, že posluchač nebyl přítomen na koncertech, kde se nahrávalo, osobně. Kapela hraje uvolněně, nadstandardní muzikantské výkony nejsou pro exhibici, ale slouží písničkám a i přes určitou hudební konzervativnost citlivého příjemce jen těžko mohou neoslovit. Pozitivní je tak fakt, že se nejedná o uzavřenou kapitolu: osobité koncertní spojení ještě bude na různých místech země ke slyšení: například na křtu alba 26. dubna v pražské Akropoli.

Docuku: Kdybych já věděl... (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/docuku

V období po druhém albu valašskomeziříčské, "folklórně-bigbítové" kapely Docuku se prý toho celkem dost stalo - a ne zrovna vše prý bylo radostné a příjemné. Ale cynicky k tomu nelze nedodat, že pokud by to pokaždé mělo mít za následek tak dobrou desku, jakou je aktuální třetí studiová nahrávka, a kapela by měla vždy absolvovat podobně výrazný pohyb vpřed, pak by se jim ty ošklivé věci měly stávat častěji.

Nejvíc se o albu už před vydáním mluvilo v souvislosti s hostováním Markéty Irglové ve dvou skladbách, mnohem důležitější je ale producentský vklad Idy Kelarové a jejího spoluhráče Dezideria Duždy. Ač studiová nahrávka, doslova přetéká živelností, radostnou atmosférou a doslova hmatatelnou energií. K folklórnímu materiálu kapela nepřistupuje s nábožnou úctou, ale se zjevnou radostí: trochu se vnucují vzpomínky na začátky Čechomoru, ještě než začal spolupracovat s filharmoniemi a celebritami. Rocková úprava původní duch skladeb neznásilňuje, ale naopak podporuje: rytmika nemá těžký hardrockový spodek jako ho míval s regionem spřízněný Ciment (však taky za bicími Docuku sedí Karel Mikuš, dlouhá léta opora Mňágy a Žďorp) a vše pohání vpřed.

K posunu došlo i v tom, že vedle úprav lidového materiálu stále více jistoty nabývá autorský vklad. Díky tomu do tradičních houslí občas zazní romská melodika, country gradace, akordeonová balkánská bezstarostnost nebo ozvěny swingu i hospodského šramlu.  Na rozdíl od mnohých world music kolegů výsledek nezní jako současný pohled na už trochu zaprášenou minulost, kterou je třeba křísit, ale jako zcela živá, současná hudba, poučeně reagující na hudební kořeny. Podobně přirozený pocit ze spojení folklóru a rocku jsem měl naposledy před lety, při setkání s dnes už pravděpodobně nefungující formací Pohřební kapela.

Aktuální deska Docuku bezvadně dokumentuje, jak se může kapela, která je jen jedna z mnoha, bez výraznějších žánrových proměn, jen za pomoci většího zintenzivnění, emocionálního vkladu a nasazení vyhoupnout o pomyslný kvalitativní level výš. Jejich třetí album je instrumentálně i produkčně dotažené, žánrově pestré, poslechově vstřícné, ale přitom ani na okamžik podbízivé. Nestydí se za pocity,  je upřímné a optimistické, dokáže reprodukovat melancholii a smutek, bez kterého se život neobejde, ale - jak dokazuje třeba skladba Hi (Háj) - i humor a vtip. Kéž by takových desek vycházelo víc.