Domácí hudební tipy
Neumlčitelnost poezie z lesa i od stroje
01.09.2013 18:00 Zápisník
Poezie má různé tváře a podoby, a ač jde o věc zcela nepraktickou a tak trochu se vzpírají současné době, stále má své zastánce, tvůrce a přestože nejspíš zmenšující se, stále i existující množinu příjemců. Ti jsou sice k smíchu všem technokratům i prakticky a pragmaticky uvažujícím jedincům, ale přesto by nejen hudební scéna bez nich byla výrazně chudší.
Vladimír Veit: Rosa Coeli (Galén)
http://www.indiesrec.eu/alba/1031/rosa-coeli/
Vladimír Veit vždycky patřil k nejnenápadnějším českým písničkářům: už v době slávy Sdružení Šafrán v sedmdesátých letech byl ve stínu průbojnějších kolegů Hutky, Merty či Třešňáka. A těch kteří na něj nezapomněli po jeho emigraci, bylo ještě méně. Přesto však jeho první album Texty patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v této kategorii objevilo, a to i v konfrontaci jak s alby písničkářů osmdesátých let (Nohavica, Plíhal, Janoušek), tak i s nahrávkami porevolučními. Jeho pozdější tvorba ovšem jako by nejen rezignovala na prosazení, ale i cíleně šla proti době a tomu, co by ji přineslo body popularity.
Ke zhudebňování poezie měl ovšem autor, který už se s kytarou na scéně pohybuje přes 45 let, blízko vždycky. Na své letošní nahrávce sáhl k básním Jana Skácela - a byla to volba šťastná. Veit byl ve své tvorbě vždy charakteristický jednoduchým, křehkým a prostým kytarovým doprovodem, což v kombinaci s poetickými a intimními verši často vedlo k neuposlouchatelné porci patosu. Skácelovy texty jsou ale přesně takové, ale zároveň jim chybí jakékoli stopy banality, trapnosti a směšnosti. Stačí se tak naladit na stejnou vlnu, najít si chvíli klidu a poslouchat.
Nabízí se srovnání s tím, když před časem Veit zhudebňoval Shakespearovy sonety: výsledek byl sice podobně křehký a až vzpurný cynické současnosti, ale přece jen působil dost zaprášeně a archaicky. Spojení se Skácelem ovšem osvěžuje jako procházka sluncem prosvíceným letním lesem: není útěkem z reality, ale otevřenými dveřmi do jedné z jejích podob, turistická značka možnou cestou, na kterou už mnozí dávno zapomněli.
Písničkářův medově-sametový témbr hladí s citlivostí maminky, sklánějící se k malému dítěti. Občas sice trochu uspává (ne nadarmo hned několik skladeb nese název začínající slovem "Uspávanka"), ale ve své jednoduchosti je silný a jasný. A spolu s vynikajícím nápadem zapojit do nahrávky křehký dětský hlas Adély Řezáčové, která hostuje v několika písních, opatřených nejspíš dětem určenými texty, dělá z celého alba ve Veitově diskografii nadprůměrnou záležitost.
Devatenáctka písní, ve kterých se často vznáší duch města Brna, je tak trošku z jiného světa. Nehodí se k uspěchanému dnešku, není bojovná, ani se nesnaží sdělovat zásadní myšlenky i otisky autorova ega. Ale všichni ti, kteří mají rádi dobrý folk, by se nenápadností, která tuhle téměř utajenou nahrávku doprovází, neměli nechat zmást.
Ruce naší Dory: Filantropní stroj (Polí 5)
http://bandzone.cz/rucenasidory
Pražské rockové sdružení okolo charismatického zpěváka, textaře, ale i spisovatele, výtvarníka a úspěšného loutkoherce Míly Vojtíška, který svůj letitý pseudonym Sigismund de Chals už omezil jen na lakonickou zkratku SdCh, vzniklo v roce 2002, nějakou dobu obráželo vesměs undergroundové akce, vydalo dvě alba a zmizelo v nenávratnu. Někdejší frontman se realizoval hlavně ve výtečném loutkovém projektu Varlénův loutkový seminář a vypadalo to, že na hudební dráhu zcela rezignoval. O to překvapivější byl loňský návrat po pětileté pauze, a s novými spoluhráči.
Ruce naší Dory nejsou na své třetí desce už tolik temní, jako dříve, ale přinášejí i výrazně méně sarkastické písničky, kterým však o to víc nechybí cosi, čemu se říkalo (a možná ještě říká) "městská poezie". Jsou tak dobrou alternativou pro ty, kteří rádi třeba Vladimíra Mišíka, Luboše Pospíšila či Jana Saharu Hedla, ale stýskají si, že tito letití matadoři nemají žádné současnější nástupce. Členům téhle kapely už sice taky dávno není dvacet, ale na objevení širší posluchačskou základnou jejich veskrze příjemná tvorba stále ještě čeká. Což ale neznamená, že by jejich poetika vedle nich vypadala jak chudý příbuzný.
Síla jejich letošní nahrávky netkví v hudební složce: RND hrají postaru, nijak výjimečně a výpověď je tu důležitější, než dokonalost zpěvu. V melancholických melodiích sice občas probleskne zajímavý nápad, ale málokdy se prosadí díky lehce odfláknutým aranžím. Ale neučesanost projevu a lehce krákoravý projev SdCh je tu trademarkem. Tím, co výsledek vytahuje z šedi průměru, jsou bezesporu texty. Vynikající ve své upřímnosti a osobnosti, poetické i autorsky originální. V celkovém vyznění tak trochu připomínají slovenské kolegy Kolowrat či Živé kvety.
Ruce naší Dory, ač rockeři, tentokrát ukročili směrem k folkové upřímnosti. A SdCh potvrdil svou autorskou potenci. Je sice velmi pravděpodobné, že tahle chytrá, poetická i řemeslně až překvapivě zručně dotažená porce desítky písniček zůstane k dispozici jen úzkému okruhu nadšenců, navštěvujících podzemní akce, ale tím, že chyba pak tentokrát nebude na straně pódia, jsem si více než jistý.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.