Sdružení, která experimentují nejen s obsahem své tvorby, ale i s její formou a primární podobou, je stále méně. Je to nevděčná činnost, do které se pouštějí jen ti autorsky odvážní, psychicky odolní a připravení na to, že si sami zmenšují cílovou skupinu na podobné nadšence, jakými jsou oni sami, vydělující se z možného počtu posluchačů v počtech téměř zanedbatelných. Přesto i takoví stále existují.
ParaNeuro: ParaNeuroLogic (Polí 5 a ParaNeuro)
http://bandzone.cz/paraneuro/
Trio ParaNeuro kdysi vzniklo jako vedlejší projekt formace Neuro díky zaneprázdněnosti jeho člena Emila Viklického. Cellista Miroslav Posejpal, finský dechař Jarmo Sermilä a perkusista, a performer Alex Švamberk (všichni tři si hrají i s elektronikou) dále pokračovali bez něj a svým způsobem jim to uvolnilo ruce k nejen zvukově odvážnějším experimentům.
Letošní album zachycuje a shrnuje materiál vzniklý v letech 1998 - 2012. Náladotvorné koláže konkrétních i zcela neidentifikovatelně působících zvuků často připomínají hudbu k artovému sci-fi filmu nebo vědeckému dokumentu, ale někde mají až účinek jakési zvukové terapie, jejímž výsledkem je harmonická vyrovnanost. K původním jazzovým výbojům každopádně často evokuje už jen Sermilova trubka-křídlovka, vystupující ze spleti samplů.
Ačkoli album sbírá nahrávky z poměrně dlouhého časového období, působí velmi kompaktně a sevřeně. Přirozeně zklidňuje, nutí posluchače se přizpůsobit přirozenému toku hudby, vtahuje a navzdory celkem silnému prvku improvizace se vyhýbá hudební agresivitě. Navíc je jasně nadčasové - daleko více než důstojné ohlédnutí přináší inspirativní nálož impulsů a obdivuhodných nápadů.
Mnohá alba z podobného ranku jsou ocenitelná hlavně svou dokumentační a archívní hodnotou, zde to ale ani v nejmenším neplatí. Nahrávka potvrzuje neexistenci hudebních hranic, provokuje i uklidňuje zároveň, a její ambientní tvář jasně vítězí nad tou industriální. A běžnému posluchači s alespoň minimálními alternativními sklony otevírá další komnaty. Pozoruhodný vydavatelský krok, dokazující nejen velkorysost vůči tvůrcům, ale i důvěru k budoucím posluchačům, kteří se objeví až v době, kdy už bude existence tohoto tělesa dávnou historií.
Eine Stunde Merzbauten: 7305 (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/merzbauten
Nový projekt nejagilnějšího ze všech českých tvůrců industriálního noise Radka Kopela jasně napovídá nejen svým názvem, odkazujícím ke dvěma výrazným jménům z řad světových inspirátorů a vzorů, ale i podtitulem "industrial noise revival 666". Nicméně pro nezasvěcené, kterých je téměř sto procent možných příjemců, rozdíly nové nahrávky od předchozích aktivit (v čele se záznamy formace Napalmed) stejně budou se smrtící jistotou nepostřehnutelné.
Tři tracky (údajně covery od "lokálních" Napalmed, "evropských" Einstürzende Neubauten a "světových" Merzbow) je ve skutečnosti solidní, celistvá a téměř osmdesátiminutová zvuková porce, vedle které je skřípění posunovaných vagónů na libovolném nákladovém nádraží vcelku oddechové a melodické hudební dobrodružství. Nicméně při bližším zaposlouchání se (a otázkou je, kolik jedinců má podobné masochistické sklony jako autor těchto řádků) se ukáže, že skutečně jde o tři strukturou vcelku odlišné přístupy k hluku. A že lze opakovaně objevit i celou řadu zajímavých zvukotvůrných nápadů. Což v kombinaci s nesnadno postřehnutelným humorem textových výstupů tvůrců, dělá z celého projektu záležitost, nad kterou je důvod zpozornět.
Právě schopnost variovat tuto, pro mnohé nehudbu, a zručně pracovat s náladami, dělá z poslechu zajímavý zážitek. Třeba jen proto, že zatímco v podobném případě se všichni nepoznamenaní zaštiťují tvrzením, že jde o nijak se vyvíjející hlukový "bordel". Jenže upřímně - úplně totéž může nezasvěcený jedinec bez uzardění říci i o libovolném grindcorovém či ultrametalovém (rozuměj: death-, black- atd.) snažení nebo naopak o freejazzových improvizacích. Rozdíl bude jen v tom, že zatímco u industriálních nahrávek tomu většina s chutí přikývne, ve zmíněných dvou případech k tomu už mnozí nebudou mít odvahu, aby se náhodou před jejich znalci neztrapnili. Zatímco tvářit se, že podobné snahy nemají s hudbou nic společného, se stalo jakýmsi kánonem, bez připouštění si omezenosti toho pohledu.
Na serióznosti albu dodává nejen skutečnost, že jde o běžné CD, nijak neomezené limitovanou edicí, rukodělným obalem či netypickým formátem, vložené do velkoryse pojatého digipacku. Skvěle výtvarně pojatý a velmi profesionálně zpracovaný obal si pohrává s kombinací matné a lesklé černé, booklet mu sekunduje originálním využitím barevných fólií. Většina industriálu se vyznačuje tím, že studiové záznamy svými emocemi i schopností předat intenzivní dojem daleko zůstávají za koncertním zážitkem, ale tahle nová kapitola má rozhodně něco do sebe.
