Hudební tipy
Oprášený selský rozum i raritka ze šuplíku

Hudební scéna, nacházející se mimo populární mainstream, má nejrůznější podoby. A nemusí jít nutně o programový underground. Nechybí v ní totiž ani nejrůznější ztracenci hrající po hospodách či tvořící hudbu po svém, bez ohledu nejen na  zbytek hudební scény, ale i  hypotetické perspektivy.  Většinou jsou díky tomu ryzejší a autentičtější než ostatní, i když působí dojmem nepraktických jedinců, kteří to nikam nedotáhnou. 

Byl pes: Tak si pluj (vlastní náklad) 
http://bandzone.cz/bylpes

Kdysi dávno si silně personálně proměnlivé seskupení říkalo Monty Pičusův létající pes. Tomáš Zika alias Pičus je kytarista a svérázný frontman, Monty byl jeho pes. Minulý čas vysvětluje, proč už je nyní název takový, jaký je. Hospodský šraml, který má stejně daleko k rocku i ke country, k Dylanovi i k Velvet Underground a "šedesátkovému" zvuku vůbec. A personální propojenost s kapelou Neočekávaný dýchánek s sebou přináší i vlivy klezmeru. Celek je neučesaný, sympatický ve své obyčejnosti, poetický i neokázalý. I když pro příznivce hudby, která se neobejde bez elektřiny i podílu nezpůsobeného lidským faktorem, nejspíš zcela nestravitelný

V minulosti se pubrocková kapela často tematicky obracela k lodníkům, tulákům a vůbec veškeré zdánlivé romantice, která je ve skutečnosti mnohem obyčejnější, než se jeví. To poněkud ustoupilo a  aktuálně nahrané písně (základem je koncertní záznam  v přirozeném prostředí, tedy pražském Hostinci Na Slamníku) jsou více při zemi. Častěji si všímají mnohem obyčejnějších témat, která znají snad úplně všichni: jsou tu pochybnosti o sobě samém, šeď každodennosti, vědomí toho, že za svůj osud si každý může sám, a zjišťování, že stačí pouhý pohled na spolucestující v autobuse, aby člověku došlo, že mnozí další na tom nejsou jinak. A mezi tím vším nenápadně vykukuje skutečnost, že krása a smysl života se může skrývat v maličkostech či tam, kde je mnohé vůbec nenapadne hledat.

Jsou tu odrhovačky i silné melodické nápady, kterým by sice prospěla lepší nahrávka, kde by sólová kytara nepřebíjela to ostatní a o přítomnosti akordeonu se posluchač dozvěděl i jinak, než z bookletu. Ale lze to brát i jako daň živelnosti, která by se nejspíš ve sterilitě nahrávacího studia vytratila. Je to podobné jako s "digipackem" z tuhého balicího papíru, na němž nelze nalézt ani název kapely, ani název nahrávky, ale jen malůvku, jakési logo.

Byl pes v zaznamenané podobě úspěšně zaplňuje místo uprázdněné kapelou Sketa fotr. Jedenáctka písní nenabízí hlubokomyslné příběhy, ale svéráznou životní filozofii, jak okoukanou od letitých předků. Onen selský rozum, který se už pomalu vytrácí, nahrazován technokratickým uvažováním i všudypřítomným konzumem, ve kterém se skoro všichni mají lépe než před pár lety, ale přesto dokola fňukají a viní všechny kolem. Je to naivně působící návrat k normálnosti, písničky, které si na nic nehrají a nikam se necpou. Je fajn, že i takové pořád jsou.

Zátory: Zátory (Polí 5) 
http://www.zatory.wz.cz/

Zátory, formace pohybující se na pomezí undergroundové a alternativní scény, existovala jen necelé tři roky. Sešli se v ní klávesista a zpěvák Vladimír Línek, který předtím prošel Chadimovým MCH Bandem a bubeník Zdeněk Konopásek, známý spoluprací s Oldřichem Janotou i Radomilem Uhlířem. A také saxofonista Jirka Jelínek, předtím dlouholetý člen Psích vojáků či Garáže. Přesto nedošlo překvapivě ke vzniku něčeho nového a autentického, ale spíš k jakémusi otisku všeho, čím dotyční prošli, se silným retro nádechem. Ovšem neznamená to, že by to celé nebylo zajímavé.

Vzpomínkové album, vycházející více než pět let po zániku, vynáší na světlo obě vzniklé nahrávky. Přemýšlivé, na starší části nahrávky zadumané a melancholické, na té novější uvolněnější, ale vždy až artrockově rozmáchlé skladby vůbec nepůsobí jako ze současnosti, ale při poslechu dávají za pravdu textu z bookletu konstatujícímu, že motivací vzniku kapely byla vzpomínka na první polovinu sedmdesátých let. Aranžmá  i zpěv Vladimíra Línka (místy až neuvěřitelně podobný zpěvu Oldřicha Janoty), jako by se současnosti i dnešnímu pojetí alternativní hudby přímo bránil.

Texty představují čirou poezii, pohled mimo prostor a čas, hudební doprovod je pak sympatický svými nároky na provedení i uměleckými ambicemi, zároveň ovšem problematický absencí jakýchkoliv stop živelnosti či humoru a někde až akademickou studeností. V tomto směru je zajímavý patrný vývoj, posun mezi oběma archivními nahrávkami směrem od temnějších poloh k až skoro popovému vyznění ve skladbě Tráva ze závěrečného období.

Zátory dnes představují jednu z mnoha téměř zapomenutých kapitol domácího hudebního dění. Je dobře, že nahrávky, na které jen padal prach, vystoupily oficiálním vydáním na světlo a z rarity se staly dostupným materiálem. Na dlouhé podzimní večery totiž bude tahle deska přinejmenším sympatickým společníkem.