Hudební tipy
Příjemné modré olíznutí a jubilejní zvukové dobrodružství

Vzdávat se stále funkční československé scény by - navzdory vzdalujícímu se datu rozdělení kdysi společného státu - byla nemalá škoda. Přesvědčovat se o tom můžeme každou chvíli. A není náhodou, že navzdory jazykovým i jiným bariérám je těch, kteří si to uvědomují, stále dostatek. A praktických důkazů v podobě samotných nahrávek naštěstí také.

Billy Barman: Modrý jazyk (Pavian)  
http://bandzone.cz/billybarman

Díky postupnému narůstání bariéry mezi oběma kdysi součástmi jediného státu se někdy až zdá, že na Slovensku jsou k nalezení jen nezávislí a alternativní muzikanti na jednom pólu a ultrakomerčně pojatá produkce typu No Name na straně druhé, a odděluje je hluboká propast a nic mezi. Jak ale dokazuje loňský objev Walter Schnitzelsson a nebo třeba o něco starší Billy Barman, existují i výjimky, rozkročené mezi oběma póly. Okolo ústředního dua seskupená kapela na svém druhém albu přináší nadmíru vstřícný pop, s lehkostí se vyhýbající podbízivosti i ulepené tuctovosti, chytrý, a přesto oplývající schopností nezůstat menšinou lahůdkou jen pro fajnšmekry.

Na rozdíl od Česka, kde vystupují spíš sporadicky a o přízeň teprve bojují, jsou už ve své domovině slušnými hvězdami. Druhá studiová nahrávka k tomu ještě nejspíš přiloží pod kotlík. Z desky se sype jedna příjemná i hravě rozverná melodie za druhou, ale i texty plné vtipných obratů a postřehů se úspěšně vymaňují z obvyklého prázdného tlachání o ničem. S lehkou ironií pak komentují zdánlivě všednodenní věci, které pro nás ovšem často znamenají celoživotní zkušenost: "Mama mi nikdy neverila / že tie cigy v mojej taške nie sú moje / Mama mi vždycky vravela: Čo na to povie otec? / Ale otec nepovedal nič."

Spolu s neodfláknutou produkcí jde o album, které opět připomíná, proč slovenská popmusic byla vždy o krok napřed před tou českou. Skladby nejsou zatěžkány desítkami stop zvuků a dalších nástrojů, protože zde ve studiu nemuselo být doháněno to, co skladbám jinde často chybí - tedy autorské nápady.  A ještě jedna důležitá věc nahrávku odlišuje od většiny českých: namísto splínů a melancholií zde převažuje optimistický přístup k životu. Někde - jako v závěrečné Nový svet - to už balancuje na hraně s naivitou, ale pořád je to lepší než časté české přesvědčování, jak se máme zle.

Čas od času se u poslechu vynoří asociace na něco už slyšeného - úvodní, strojově  jednoduchý rytmus skladby Pod stromom připomene německé Trio a novou vlnu vůbec, basová linka a podprahové klávesové rejstříky v Peniaze zase rané The Cure či New Order - ale vše působí v natolik svěží kombinaci, že to ani trochu nevadí. S podporou libozvučné slovenštiny zní navíc mnohem lépe než kapely, samy sebe přesvědčující, že s angličtinou budou působit světověji.

Ačkoli jde teprve o druhou návštěvu studia a kapela má za sebou jen zhruba šestileté působení, působí deska až překvapivě sebevědomě a lze ji tak brát jako jasný důkaz, že skutečný talent nepotřebuje k prosazení dlouhá léta. Ani opakovaně nejen nenudí, ale naopak odhaluje spoustu nenápadných aranžérských detailů. A jestliže nad místy odrhovačkovým debutem bylo možno přes zjevný potenciál jen mávnou rukou jako nad další kulisou, vhodnou pro odpolední pódia městských slavností či otevírání nového supermarketu, zdá se, že tentokrát kapela vykročila ke své dospělosti

Sky to Speak: Ruin (Exitab)  
http://exitab.exitmusic.org/album/ruin-extb050

Zajímá-li někoho slovenská alternativní scéna, pak už jistě ví, že je dobré sledovat hlavně produkci trojice labelů Slnko, Deadred a Exitab. Posledně jmenovaný se zaměřuje hlavně na elektronickou produkci a jako svůj jubilejní padesátý titul vydal na sklonku minulého roku šestiskladbové EP - paradoxně nikoli slovenskému tvůrci, ale audiovizuálnímu projektu z Brna, dnes už tříčlennému.

Nahrávka, navazující na několik let staré debutové album, nabízí trojici skladeb a trojici remixů první z nich. Remixy tu na rozdíl od kolekcí mnohých kolegů nejsou do počtu, ale plní roli plnohodnotných skladeb. A možná i svým způsobem dokáží nahradit nepřítomný vizuální zážitek.  Formace se prý původně věnovala tradičnímu pojetí ambientní hudby; novinka ji ale zastihuje v silně psychedelickém rozpoložení, kdy prim hrají hypnotické rytmy. Zvuková koupel zve do pozoruhodně rozevlátého a snového světa, kde fantazie začíná pracovat už po několika taktech a probouzí imaginaci i tam, kde ostatní byli přesvědčeni, že žádná není.

Dá se předpokládat, že půjde o reprezentativní výřez ze současné tvorby - zatímco úvodní skladba And Ruin Comes After funguje do jisté míry na principu nabalující se post-rockové koule, která s nabývající těžkotonážností nabírá i na síle a důraznosti, následující Quiet Limbo zase pulsuje v noisovém duchu, válcující příjemce s důkladností kobercového náletu. Energický Pilot pak produkci posouvá až někam do vod taneční hudby. Slušně rozjeté tempo ovšem zpestří i zasněně romantická vsuvka.

Máme-li souhlasit s tím, že nosiče se studiovými nahrávkami jsou dnes již pozvánkami na koncertní vystoupení, pak více než půlhodinové EP Ruin vydá svým obsahem i dopadem za jiná dvojalba. Uspokojit by mohlo jak hledače experimentů, tak i ty, kteří se jen rádi nechávají unášet náladotvornými plochami. A i když nenabídne nic překvapivého či neslyšeného, rozhodně se za věnovaný čas bohatě odmění.