Fenomén rockabilly a psychobilly zažívá v Česku svou malou renesanci. Číra, tetování, lebky i odvážné outfity dokonale matou. Pod drsnou slupkou se skrývá přátelská komunita, kde se na levárny zkrátka nehraje. Ivo Rafan Traxmandl, kytarista kapely Pipes and Pints a šéf oděvní značky Lucky Hazzard, je toho důkazem.
Platíš za jednu z nejviditelnějších tváří scény. Co to do ní přivedlo?
Nejviditelnější? Asi proto, že jsem tak objemnej! Když jsem byl dítě, pořád hrál u nás doma hrál rock´n´roll a country. Jela v něm celá rodina. Brácha, strejdové, tety, zkrátka všichni. I proto jsem začal hrát na kytaru a později na banjo . V 90. letech ale neexistovalo oblečení pro tuhle komunitu, tak jsem začal vyrábět první kousky a otevřel obchod.
To musel být zlatý důl, ne?
Vůbec! Za celý měsíc přišli dva zákazníci a já najednou neměl ani nájem.
Jak jsi se ze špatné situace dostal?
Přišel za mnou Radim Kosmák. Otec českého psychobilly! To bylo něco. Vzal mě do zkušebny jeho kapely Green Monster, že jim budu brnkat na banjo. Každou chvíli ale chodili ven hulit a já seděl ve zkušebně jako k*kot. Nudil jsem se, tak jsem začal kroužit kolem kontrabasu. Magický nástroj. Po desátém jointu se Kosmák vrátil a bez jediného slova namaloval na zadní stranu plakátu nákres tónů na hmatníku. Řekl mi: Vole, tobě to půjde. Pujč si Boženku, ten kontrabas, domů a neubliž jí! A tak všechno začala, za tři měsíce jsem začal hrát v kapele Bad Tones.
Hrával jsi v Bad Tones, Queens of Everything, Carlos and His Coyotes. Tvá aktuální kapela, Pipes and Pints, ale do této škatulky tolik nezapadá. Nechybí ti velký kontrabas?
Ano, kontrabas je láska na celý život, chybí mi. Kytara ale byla velká výzva a ty já mám moc rád. Pipes and Pints jsou srdcaři, profíci a jejich přístup k hudbě mne strhnul. Složení, ve kterém teď hrajeme, je dokonalé. Každý je trochu jiný koření. Já se snažím přidat nádech psychobilly a rock´n´rollu. Uvidíš sám na právě připravované desce, která vyjde na jaře 2019.
Proč je právě tenhle nástroj tak spjatý se scénou?
To byly padesátá léta, tehdejší muzikanti čerpali z rhythm and blues, kde se kontrabas používal. A od nich to přebrala naše scéna. Dodnes ho uctívají jako tradiční nástroj. Kontrabas navíc cvaká, to na baskytaru nezahraješ! Psychobilly musí cvakat!
Většina členů tvé současné kapely vyznává životní styl straight edge, jsou vegani, nepijí alkohol. Je to běžné v této komunitě?
Psychobilly není moc o zdravém životním stylu. Je to rebelie, utrhnut se ze řetězu. Nikdo ale na koncertu neřeší, co jíš a piješ. Jde o muziku, užít si koncert, zapařit si s holkama a kámoši. V Pipes and Pints je úžasné, že nikdo neřeší můj jídelníček, i když jsem se naučil jíst i veganské pokrmy.
Patří do této komunity politika?
Nikdy do ní nepatřila a snad ani nikdy nebude.
Co považuješ za top akce této subkultury?
Psychobilly Meeting ve Španělsku, to je svátek všech psychobillistů. A pak samozřejmě Mighty Sounds v Táboře.
Tam dokonce řídíš jednu ze stage.
Začala tam jen jako malý vojenský stan, kde do toho řezaly psychobilly a rockabilly partičky z Čech. Měli jsme tam vždy i work shop a učili lidi na kontrabas a kytarové riffy. Kluci z Mighty Sounds viděli, že to myslíme vážně a že to má smysl, tak jsme to dotáhli na plnohodnotnou stage. Za to se jim snažíme přivézt ty největší kapely. Vždy je z toho největší setkání kamarádů napříč subkulturou.
Jak vnímáš psychobilly-rockabilly komunitu? Je v něčem jiná, lepší, odlišná, než třeba tradiční punková scéna, s kterou se částečně prolíná?
Máme nejvíc stylové holky, to bez debat! Vždy mě s*alo, když někdo řešil, co je opravdový punk. Naše komunita je otevřenější a na nic si nehraje. Naopak, člověka pohltí a nepustí. Uběhni tři kilometry a pak se zastav, zjisti, jak ti buší srdce - přesně v rytmu psychobilly!
Tento hudební žánr přitom pochází už ze 70. let 20. století, ve světě má největší boom pravděpodobně za sebou. V Česku se nyní naopak scéna víc a víc rozrůstá. Máš pro to vysvětlení?
K nám vždy dorazí vše později, takže spousta lidí vidí cvakající kontrabas poprvé až teď. Stejně tak jako naši výraznou image, vlasy až do nebe... To ale samozřejmě není podmínkou. I tady existuje starší jádro - ti už ale mají děti a klasické starosti. To ale neznamená, že doma nebuší dětem do plenek psychobilly. Podle mě největší boom tenhle styl ještě čeká. Staré páky sice říkali, že je konec, ale pak přišli třeba Rocket Dogz a další nová krev a jelo se dál. Největší šílenství tak dost možná zažije až generace našich dětí. Až dozrajou, tak se z toho pose*ou.
Dnes máš opět svou vlastní oděvní značku. Prosperuje tvůj byznys?
Já ho vždy dělal spíš srdcem, nechtěl jsem oblečení Lucky Hazzard prodávat v jiných obchodech, cpát ho do větších řetězců, vyrábět věci v Číně a vykrádat jiné značky. Musím mít radost z každého motivu, každého nového kousku. Proto raději vyrábím menší kolekce.
Je složité vymýšlet nové kolekce a designy, nebo to jde tady naopak samo?
Je to sakra složité. Ale díky kamarádům jako Vojtěch Woody Troják a Petr Čulek, kteří mají na svědomí pár designů, se to dělá lépe. Prostě se tam odráží náš život.
Věnuješ se i tetování. Jsou tvoji klienti nejvíce právě lidé z této komunity?
Strašně mě těší, když lidé přijdou jen kvůli tomu, aby měli tetování od Rafana, kousek rock´n´rollu od mé maličkosti. To jsem pak vždycky naměkko.
