Jedni čas nemusejí vůbec řešit, další nevědí kam dřív, jedni svou cestu už dávno našli, a druzí ji teprve hledají. Nic nového pod sluncem, přesto i podobné okolnosti mohou mít na výsledek nemalý vliv. Bez ohledu na to, že myšlenka vypadnout ze sychravých podzimních plískanic někam k moři, do teplých krajin, může být klidně společným výchozím bodem pro všechny.
Švihadlo: Času je málo (Baabanigh rec.)
http://bandzone.cz/svihadlo
Vlastně stačí jen prvních pár minut nového alba, aby bylo naprosto jasné, proč je Švihadlo jen těžko zpochybnitelnou veličinou tuzemského reggae. Je na něm všechno, co tam má být, a ještě poměrně slušná porce nádavkem. To, jakou péči svým písničkám kapela dává, a nespokojuje se s průměrem, v praxi neznamená jen to, že dávno překročila mantinely žánrové scény (na které si bohužel její jiní zástupci často ani netroufnou), ale i to, že jejich činnost nepůsobí ani po dlouhých letech jako cosi, co jede ze setrvačnosti a lebedí si v dobytých pozicích, že tu je patrný neustálý boj o každého posluchače, potřeba neustálého podprahového vysvětlování, proč to celé má smysl.
S tím souvisí i to, že deska vznikala dva roky, z nahrávky je znát, že nad produkcí někdo (Adam Lanči) opravdu přemýšlel, celá řada hostů na ní není ani pro ozdobu, ani pro to, aby písničky udělala sofistikovanější a umělecky propracovanější, ale aby jim dodala zajímavý další rozměr, který vyváží nepřítomné koncertní vibrace. Speciální kapitolou jsou Šturmovy české texty, které i tentokrát nabourávají laickou vizi vysmátých rastamanů, kteří nevidí problémy okolo sebe, vše za ně vyřeší voňavý konopný dým a postoj "klídek, hlavně že se máme všichni rádi". Jsou jasně názorové, nepotřebují metafory, a pokud není posluchač líný je poslouchat, brzo přijde na to, jak moc je podobný otevřený postoj neobvyklý.
Už samotný titul alba ostatně silně koliduje s častým "maňána" přístupem. Švihadlo ani tentokrát netápe, přesně ví, co chce a kudy půjde dál, a dokáže to jasně deklarovat. Právě sebevědomí a postoj "berte, nebo nechte být" je tou silou, která z kapely i prostřednictvím nového alba vyzařuje, a tím možná úplně nejcennějším: jestli lidi tohohle státu něco opravdu potřebují, tak aby jim ti, kteří mají ten dar, že je ostatní poslouchají, neustále opakovali, že za to, jak žijí a jak se mají, nemůže někdo jiný, ale jen a jen oni sami.
Právě ono spojení otevřeně formulovaných pravd, kterých není nikdy dost, a de facto popových, navíc dotaženě aranžovaných melodií, díky kterým si lze snadno představit Švihadlo jako rádiovou kapelu (kdyby rádioví dramaturgové nebyli takoví, jací jsou), je tím, proč má tuhle desku smysl poslouchat, ačkoliv celá řada jiných reggae kapel funguje jen koncertně. A proč, i když samotný žánr svazuje skladatelskou možnost výraznějšího odlišení jednotlivých skladeb, není její padesátiminutová délka sebemenším problémem.
Carnem: Gota (Splendiphonic)
http://bandzone.cz/carnem
Za ambiciózně působícím projektem, vzniklým pro zpěvačku Kateřinu Göttlichovou (zároveň Braagas), stojí klávesista a producent David Göttlich (jinak Timudej) a kytarista Honza Balcar (Neosound, Nukleární vokurky). Mix latiny, popu, world music a v menší míře i jazzových prvků a elektroniky působí příjemně oddechovým dojmem, lehce a vzdušně, zjevně s radostí z hudby samé.
Debutové album projektu přináší třináctku skladeb, k jejichž nahrávání byla přizvána řada renomovaných a zkušených muzikantů. Velká pozornost byla soustředěna na provedení a výslednou produkci, a deska tak nepůsobí nedotaženě a ani v nejmenším nedisponuje obvyklými neduhy debutů. Nicméně určitou zaměnitelností trpí samotný materiál, místy znějící jako barová variace na latinskoamerické tradicionály, místy jakoby tápající a natolik zkoušející, co bude fungovat, až se výsledek utápí v pocitu tuctovosti. Střídání hned několika jazyků ji bohužel nerozbije a posluchačsky se mnohde není čeho chytit. Nahrávka jako celek tak přeskakuje mezi přístupy a žánry, jako by se chtěla zavděčit všem.
S vyzněním koresponduje i digipack, na jedné straně ozdobený úžasnými, náladovými fotografiemi i příjemným grafickým zpracováním, na druhé straně "zabitý" vlastně zbytečným textem, který je ve vymyšleném jazyce a měl zřejmě působit vtipně. Ve skutečnosti je stejně smysluplný, jako kdyby třeba byla použita maďarština či estonština.
Tam, kde se důsledné provedení potká se silnějším hudebním nápadem (například v titulní skladbě), vše do sebe najednou perfektně zapadne a dostává neskutečnou sílu a energii. Opačné případy naopak přinášejí jen výtečně vyprodukovanou hudební kulisu, procítěně podanou barovou hudbu, kterou prosvětluje jen zpěv, vynikajícím způsobem schopný přetlumočit náladu i atmosféru horkého tropického vzduchu, vlnícího se nad rozpáleným asfaltem. "Svou" skupinu posluchačů si album určitě najde, ale na to, zda se projektu podaří oslovit širší záběr publika, či dokonce přesvědčit ty, kteří v hudbě hledají něco čerstvého či dosud neslyšeného, si bude potřeba počkat do příště.
