Domácí hudební tipy
Radost z obyčejnosti i pasti vlastních cest

Snaha napsat autorskou výpověď či jen obyčejnou písničku, která se dá zazpívat a zahrát kdekoli, nikdy ze snah hudebních tvůrců nevymizí. A to bez ohledu na to, ať už se dotyčný inspiruje aktuálními trendy, a nebo je naopak záměrně ignoruje. Stejně jako jedni obyčejností v hudbě opovrhují, a jiní ji zas vyhledávají jako to nejcennější. Priority  si ostatně musejí ujasňovat nejen ti, kteří hudbu vnímají, ale i ti, kteří ji sami tvoří.

Původní Bureš: V pasti (Indies Happy Trails)  
http://bandzone.cz/puvodnibures

Psát recenzi na něčí osmé oficiální album (jinak už ovšem asi sedmnácté), jehož písničky se stavbou i poetikou prakticky neliší od toho prvního, které vyšlo o osmnáct let dříve, a koho navíc sledujete přes dvacet let, není snadné. Přesto to má, myslím, smysl. Původní Bureš je kořením tuzemského rocku, hospodskou odpovědí studeným čumákům umělců, jednou z forem přirozeného folklóru dneška. A také připomínkou toho, že vedle Národního divadla či nablýskaných kulturních sálů v Praze existuje i Hospoda Na Slamníku, a že každé jiné město má vedle vzorně umeteného náměstí i svou periférii.

Duše PB, výtvarník J. F. Palme, tu jako skladatel (ostatní z kapely tentokrát nechali téměř vše na něm, což trochu poznamenalo pestrost) opět sází na příběhy, z nichž mnohé působí jako podobenství či zhudebněné sny. Obyčejné, nepředstírající písničky tentokrát značně uhýbají z linií punku a psychedelického rocku, které bývaly dříve výraznější, a o to více se zviditelňuje jejich akustická podstata. A také v nich zakódovaná hospoda či historie českého undergroundu. Důsledně rovná rytmika bez kudrlin či chuti k jakýmkoli zvratům, a také absence zvukových efektů i čehokoli, co se objevilo v rocku od osmdesátých let dál, nejspíš moc nových příznivců neuloví, ale vztah těch dosavadních naopak dost možná ještě upevní.

"Na obloze letěj mraky / nula od nuly pojde / jeden by z toho pošel taky / na každýho dojde," filozofuje album, ale silnější je tam, kde sází na poetiku i prozrazuje vlivy a zdroje. Albem se tak míhají jména jako Lou Reed, Karel Kryl, ale i třeba Vian či Gándhí. Jasnou hudební posilou je vedle dřívější violy nově i občerstvující flétna (obě dámy vůbec tu pánskou obhroublost příjemně zjemňují), a největším překvapením se stává šestiminutová závěrečná improvizace, záznam koncertního doprovodu němého filmu. A jak už se stalo u kapely zvykem, dárkem vlastníkům alba je znovu i datová stopa s několika bonusy.

Další album Původního Bureše s jistotou mine letošní žebříčky a jeho písně zůstávají i za tím nejlepším, co už z kapely v minulosti vypadlo. Přesto si u něj lze snadno uvědomit, jak je dobře, že takové bezambiciózní nahrávky stále vznikají. Dokazují, že hudba se dá i dnes stále dělat z pouhé radosti, s vědomím vlastních chyb i třeba omezených schopností, připomínajících, že na napříč společností se rozmáhající dravý boj o to být nejlepší, není nutné přistupovat. Už jen proto je totiž někteří budou vyhledávat.

Audio Attaché: 200 lidí (Yannick South)  
http://audioattache.bandcamp.com/album/200-lid

Nenápadnost jako program? Průsečík slov "indie", "rock" a "pop", to je pražská pětice s dvěma áčky v názvu. V roce 2010 vyšlo EP Berlín, o dva roky později samizdatový živák z klubu U Rafa a počátkem letošního roku pak po sedmi letech existence první regulérní album. "Nikam nespěchám/ stejně není kam," zpívají ostatně v jedné z písní. Možná by ale trochu více cílevědomosti a sebedůvěry, a naopak méně flegmatičnosti neuškodilo.

Album nabízí dvanáctku dobře vystavěných písniček, které bohužel jako celek poněkud splývají. Plusem nahrávky je sympatické zvukové ukotvení a upřímné textové výpovědi. Mínusem pak naopak neopodstatněná nejistota, promítající se jak do zpěvu, tak do energie, která z hudby jde (a častěji se skrývá někde v koutě). Zbytečné rezervy nastolují otázku, na co kapela čeká? Jak ukazují úvod skladby Noc, refrén Bráchy nebo výborně gradující závěrečný Berlín, potenciál k větší přesvědčivosti by tu rozhodně byl.

Nebo jinak: melancholicky příjemný, písničkový debut Audio Attaché postrádá vyloženě slabá místa, ale zároveň i taková, která by donutila posluchače zvednout obočí a zajásat, že tohle je ono. I když celou dobu jen těžko zahání pocit, že ti, které poslouchá, na to rozhodně mají. Texty, které v sobě mají schopnost mluvit neobyčejně o obyčejných věcech, jsou z  rodu těch nejlepších, jaké známe od Márdiho, Petra Fialy či Jiřího Imlaufa. Zbývá přidat na intenzitě a podobnou fatálnost dostat i do hudby.

Kdyby podobný debut natočila kapela po roce a půl existence, svádělo by to k představě, že rychle dozraje a máme před sebou důkaz nastupující naděje jako hrom.  Při vědomí, že jde o výsledek přinejmenším pětiletého období, vzbuzuje podobná nahrávka pocit, že kapelu debut zastihl ve chvíli, kdy ji čeká zásadní rozhodnutí. Tedy to, zda si chce dál hrát hlavně pro sebe, pro radost, a třeba i jen tiše prošumět, a nebo ji jde o víc. Záleží to totiž jen na ní.