Čtvrtstoletí kapely
Sto zvířat: Na koncertech skáčeme jako malí rošťáci

Početná kapela Sto zvířat letos oslavila pětadvacáté narozeniny, v září vydala nové album a koncem října ho pokřtila před vyprodanou pražskou Lucernou. Perkusista a zpěvák Jan Kalina a zpěvačka Jana Jelínková jsou v sestavě poslední, kdo vydržel od počátků až dodnes.

Texty vašeho nového alba jsou plné strachu ze stáří, není na něj trochu brzo?

Jan Kalina: Zatímco Jana nemusí mít strach ze stáří, protože jí je pořád dvacet jedna, nám s Tomášem Belkem bylo letos padesát. Dvacet pět let jsme stárli ve Sto zvířatech, takže je to taková chvíle na zamyšlení. A je dobré se nebát si přiznat, že v zátylku se něco chystá. Můj táta říká, je dobrý rozeznat, kdy končí podzim života a začíná jaro smrti.

Tomáš Belko, který s vámi kapelu zakládal a který vám stále píše texty, jako saxofonista nejprve na některých koncertech absentoval, ale pak zmizel z pódií úplně. Je jeho odchod definitivní?

Jan Kalina: Tomáš je poměrně slavný spisovatel a textař a hrát už odmítá. Všechny texty na nové desce jsou jeho, ale to pódium už ho nudí a nebaví.

Máte tendenci mladším kolegům z kapely vyprávět historky ze začátků?

Jana Jelínková: Je pravda, že služebně starší členové některé historky slyšeli nesčetněkrát, ale také je pravda, že si je vždy rádi zopakujeme. Honza je studnice.
Jan Kalina: Nejstarší kromě nás dvou je v kapele Jirka Hanzlík, ten v autě furt spí, tomu to zas tak nevadí.
Jana Jelínková: Já si to střádám a jednou to sepíšu... To se teď nosí takové věci, ne? Oni chlapci sázejí na to, že já si houby pamatuju.
Jan Kalina: Nová deska má název Ministerstvo mýho nitra, což znamená, že je dobré se dívat nejen před sebe a nejen ven, ale i zpátky a do sebe. Když sedím dlouho v hospodě, rád poprosím o meziúčet, abych věděl, kolik mám za sebou a kolik si můžu dovolit. Právě proto jsme vydali řadové album, než abychom vydali nějaký výběr hitů. Přišlo nám zajímavější se s tím porvat. Z hlediska reklamy je to nelogické, slavíme dvacet pět let a vydáváme nové album, ale my jsme to asi nechtěli oddělit, ostatně celý tento rok až do konce je věnovaný dvaceti pěti letům a jen tak jsme si na dort přidali tlustou svíčičku v podobě toho alba.

Oslavu jste ale pojali ve velkém stylu. Co vás při ní nejvíce potěšilo?

Jan Kalina: Před koncertem v Lucerně jsme oslovili všechny bývalé hráče, aby si s námi přišli zahrát, a všichni souhlasili, to mi udělalo radost, protože to je známkou toho, že všichni odešli nějak rozumně a můžeme se znovu potkat. Znamenalo to zkoušky s klukama, kteří se stali stavebními inženýry, právníky, evangelickým farářem a kteří kytaru nebo trumpetu neměli x let v ruce. Všichni do toho šli. To je odpověď na to, že každý, kdo tam hrál, a každá éra byly bezvadné. Pro nás s Janou je přesto nejlepší ta poslední éra, posledních devět let, kdy nedošlo k žádné personální změně, hlavně v rytmice. Je důležité, když jsou kluci sehraní. Nejvíc nás samozřejmě potěšilo, že jsme ten Velkej sál Lucerny vyprodali celkem dost dní dopředu!

Pořád vám hraní dává energii a motivaci?

Jan Kalina: Kdyby nás někdo s Janou viděl v autě cestou na vystoupení, tak tam jsme jak mrtvoly. Ale otevřou nám dveře na festivalu a vyskakují malí rošťáci. Je ale pravda, že někteří chtěli dělat i něco jiného a časem tu motivaci ztratili. Málokdo je takový magor jako já s Janou, aby na tom pódiu vydržel dvacet pět let.

Zatímco Schodiště nebo Mňága a Žďorp už od toho upustili, vy pořád spojujete poměrně vážné texty s neradostnými tématy a až oddechově veselé melodie. Usilujete už o ten kontrast programově?

Jan Kalina: Moje máma, byť je jí 75 let, je znalec našeho repertoáru a říkala, že jednak je nadšená, že to je na LP a ona má gramofon, ale že jí to připadá teskné v textech a veselé v hudbě. Líbí se jí to, ale prý když četla texty, tak byla smutná, a když slyšela hudbu, tak byla nadšená. Takže ano, je to takový náš způsob, že Tomáš dává hořkou čokoládu, já to seshora proliju sladkým karamelem a do toho Jana přidává satén tím svým hlasem. To je naše kombinace. Abych zpíval, že venku svítí slunce a běžím štíhlý a nahý po pláží, tak na to my nejsme. Tomáš mě i nutí se dostávat do žánrů, které mi nejsou blízké. A ty drsná témata... Je zásadní oddělovat umělecký život od osobního, kolik umělců je ve skutečnosti svině a dělají skvělé věci? Kolik umělců je skvělých lidí a dělají sračky? Teď se nám to hodně podařilo, ano, Tomáš je tentokrát v textech asi nejostřejší za celou dobu, co je píše.

Obal nového alba mi připomíná situaci, jak se lidi nudí na poradách a školeních a do poznámkových bloků si malují různé kresbičky...

Jana Jelínková: To Honza dělal při nahrávání, my byli v díře a Honza měl fix, a protože už to nemohl poslouchat, tak se soustředil na to, že nám "počmáral ksichty".
Jan Kalina: Mně se líbí ta fotka, která vznikla náhodně. Vždycky jsme spolupracovali se špičkovými fotografy, ale pak jsme hráli v Chemnitz, kytarista měl s sebou foťák, postavil ho na stativ, zmáčknul to a vyšlo to. To kdybychom aranžovali, tak to nevymyslíme. Navíc je ten obal udělaný celý z té jediné fotky, která je rozdělená do jednotlivých detailů, takže jsme ušetřili.

Letošní turné k pětadvacátému výročí je zároveň i k novému albu?

Jan Kalina: Ne. Máme plány, že bychom s novou deskou chtěli jet turné příští rok. Ověřili jsme si, že je dobré ji nejdříve dostat mezi lidi. Jednou jsme udělali, že jsme vydali prvního desku a druhého hráli v Brně na Flédě. A nikdo ty písničky pochopitelně neznal. Takže prvního září jsme vydali desku a turné jedeme od ledna. Jednak jsou mezitím Vánoce, na tom se trošku svezeme, a pak je příjemné, když lidi ty písničky trošku znají. Při výběru písniček se shodneme v osmdesáti procentech, jen asi ve čtyřech se neshodneme, takže to je taky známka toho, že to hraní není pro nikoho za trest.

Co vás přivedlo k rozhodnutí udělat i vinyl?

Jan Kalina: Všichni říkají, že se vezeme na vlně. Jenže my se vracíme k tomu, co jsme chtěli udělat už dávno. Chtěli jsme ho udělat už jako první, ale v roce 1993 nám deska vyšla trapně jen na kazetě a na CD.
Jana Jelínková: K dvaceti pěti letům se nabízí, aby byl vinyl. Je to splnění snu.
Jan Kalina: Je to drahé jak svině, vyrobili jsme jich pár set. Půlku si koupí asi kapela, je nás opravdu hodně, plus kamarádi a štáb. A bude to hned prodané. Pro mě to má nepříjemnou věc, že budu mamince s tátou muset ukrást gramofon. Já mám doma spousty desek a rád bych si to pustil. Nebo si konečně koupím svůj nový. Těžké ovšem bylo se zbavit jedné písničky, byla to Sofiina volba. Museli jsme vzít jednu písničku a nedat ji na LP, protože aby to dobře hrálo, musí mít LP deska kratší stopáž než CD.

Oba jste studovaní učitelé a Jana Jelínková učí dodnes. Dokonce jste kdysi nahráli album Ty vole, na základní škole. Nedojde někdy na pokračování?

Jana Jelínková: Texty píše Tomáš a on ve škole moc času nestrávil. Ve škole čas trávím já, ale já žádné historky psát nebudu. Navíc to jednou stačilo. Deváťáci z naší školy, když vyšlo Ty vole na základní škole, za mnou chodili a říkali: "Paní učitelko, dobrý!" A chtěli to mít jako hymnu školy. Tehdejší pan řídící... tam to neprošlo, bylo to na něj moc ostrý. Tehdy se to probíralo na poradách středních škol, že nějaká parta parchantů napsala písničku Ty vole na základní škole, a naštěstí nevěděli, že jsme učitelé. Kdyby vznikla další sada písniček, tak bychom už asi byli propíraní.

Chodí na koncerty vaši bývalí žáci?

Jana Jelínková: Ano, chodí, hlásí se. Jen se vždycky musíme dohodnout, že už mi paní učitelko říkat nemusejí, převedeme to do jiných mezí a vždycky je to milé.
Jan Kalina: Už hrajeme tak dlouho, že mě osloví na ulici úředník ve středních letech, super oblečený: "Dobrý den, pane profesore..." zatímco já jdu v těch svých kraťasech. Já jsem učil rok na základce, pak jsme se seznámili s Janou a šel jsem učit na gympl. Když jsem před pár lety byl v Národním divadle, tak tam byl krásný mladý muž a to "pane profesore" zařval tak, že se všichni ohlíželi. Občas mám pocit, že jsem ten největší lúzr, zatímco oni to někam dotáhli. Hráli jsme v Bruselu a byla tam moje žákyně, která dělá sekretářku největšímu šéfovi.

Jak často v současnosti v zahraničí hrajete?

Jan Kalina: Letos jsme párkrát venku byli, v Německu, Bruselu a Lucemburku, ale je to technicky složité. Kdysi nás bylo šest, teď je nás s technikou třináct a už máme své nároky. V devadesátých letech to bylo snazší, jezdili jsme do Francie za pár franků, bylo to dobrodružství a byli jsme šťastní, teď potřebujeme nějakou jistotu. Dřív jsme tam jezdili nablind, den dopředu jsme nevěděli, jestli budeme hrát v nějaké kavárně nebo klubu, dnes to chceme mít více naplánované. Také jezdíme spíš na prodloužený víkend, že bychom jako dříve jezdili na čtrnáct dní do Francie, to už ne.
Jana Jelínková: Když nás bylo tenkrát šest, bylo to jednodušší, bylo to jedno auto. A hlavně jsme byli mladší, nadšení a taky ta doba byla otevřenější. A také nám asi dnes více záleží na tom, aby lidé rozuměli našim textům.
Jan Kalina: Je pravda, že hudebně to funguje bez problémů. Nedávno jsme hráli v Německu, před námi německá kapela, po nás anglická a lidé reagovali naprosto úžasně. Příští rok už ale konečně našemu baskytaristovi Willymu musíme splnit jeho sen a zahrát v Holandsku. On je Holanďan, takže nás tam už léta láká. Ti Holanďani, to je taky národ...