Domácí hudební tipy
Tam, kde jedna basa nestačí
07.10.2012 19:00 Zápisník
Je až pozoruhodné, jak málo může stačit k tomu, aby se kapela dobrovolně odsunula do pozice menšinového interpreta: někdy k tomu může být impulsem jen netypické nástrojové obsazení. Takové, které znepokojuje všechny ty, kteří mají rádi své jisté. Rocková kapela bez kytary? A s dvěma baskytarami? Znovu a opakovaně se ukazuje, že to ani v nejmenším nemusí být z nouze ctnost.
Deverova chyba: Doforoty /Deluxe/ (Wydlák)
http://www.myspace.com/deverovachyba
Táborské trio s neobvyklým obsazením dvou baskytar a bicích jen sotva zapomene kdokoli, kdo měl možnost zažít některé z jejich energických vystoupení. Od srpna 1997 do června 2010 jich Tomske, Bedrič a Milhaus stihli víc než 330 - a z toho plnou třetinu na zahraničních pódiích. Zůstala po nich tři alba, tři singly a pak také pár demonahrávek, které se obvykle shrnují pod souhrnná označení "rarity". Právě ty obohatily reedici jejich debutu, který vyšel s počátkem letošního podzimu z čirého nadšenectví. Album s nemalými náklady totiž nevydalo nějaké vydavatelství, ale soukromá osoba, jeden z těch, kterým kapela svou hudbou výrazně poznamenala život.
Album Doforoty z roku 2001, které v aktuální reedici na dvojitém vinylu doplňuje o rok starší polovina společného singlu se spřátelenými Blank, demo Modrá rýma z roku 1999 (které už jako bonus doplňovalo původní vydání alba na CD) a i většině fanoušků kapely téměř neznámé demo Tak si leť z roku 1997, katapultovalo v té době už etablovanou Deverovu chybu mezi to nejlepší, co nabízela tehdejší tuzemská alternativní rocková scéna. Trio zdaleka neudivovalo jen syrovostí a schopností vyvinout masivní zvukový tlak, poháněný motorem členitých bicích, ale hlavně důmyslně propletenými basovými linkami, skvěle vymyšlenými a především prozrazujícími nadprůměrnou instrumentální zručnost všech tří zúčastněných.
Tak jak se kapela na nahrávce postupně ponořuje v celkem 23 skladbách zpětně do své vlastní historie, lze poměrně dobře vysledovat překotný vývoj, který trio v první třetině své existence prodělalo. Zatímco u starších skladeb z demonahrávek je důraz spíš na instrumentální složku a mnohé se dokonce obejdou i bez textů a zpěvu, novější vedle větší přímočarosti nabízejí i zjevný posun k uvolněnosti a sdělnosti. Jestliže tak na prvním demu (tedy druhé straně druhé desky) je ještě zjevný příklon k potřebě uměleckého projevu i intelektuálnějšímu vyjádření a na druhém dokonce zpestření v podobě hostujících kláves a violoncella, později je vše už jinak. Že šlo ale i v začátcích o určitý boj se sebou samými ukazuje jasně hardcorový nářez Ze strany na stranu s hostujícím Amákem za mikrofonem.
Každopádně jestliže bonusová dema ještě ukazují snahu o umělecký projev, skladby debutového alba zaznamenávají zjevný posun - je tu jistá zvlčilost, načichnutí řeznickou brutalitou a chuť se "s tím vším vypořádat". Právě ona jistota a vyhranost (už rok před vydáním debutu byla kapela na německo-holandské osmikoncertní sérii) provázející další vývoj všemu dodala energii a potřebnou drzost. Obě baskytary tu už divoce vyštěkují, bicí třískají a naštvanost tryská z textů, ale zároveň se neztrácí instrumentální poctivost. Bez ohledu na více než desetiletý odstup dokáže posluchače zvalchovat stále jako tehdy. Nestárne, ale zraje.
Nové vydání navíc prozrazuje lásku. Všechny nahrávky dostaly nový mastering, oproti původní edici nechybějí texty, bonusem jsou i fotografie či koncertní historie. Edice je číslována a každý majitel má uvedeno na obalu své jméno. Není jasné, jestli se ještě Deverova chyba někdy v budoucnu probere ze zimního spánku, ke kterému se před rokem a půl uložila. Ale i kdyby se tak nestalo, ta řada důkazů, která po ni zůstala, je skvělým materiálem nejen pro vzpomínání. A je víc než fajn, že do zdánlivě už uzavřené řady přibyl tento další.
Edith: Album (E9)
http://bandzone.cz/edith
Kapel s dvěma baskytarami není mnoho, ale středočeské dnes již kvarteto mezi ně patří. Plus minus benešovští Edith na svém prvním regulérním albu rekapitují předchozí období, a to včetně poměrně zásadního zlomu, kdy původní trio doplnily i klávesy Pafky, někdejší členky Jiříkova vidění, se kterým je kapela personálně propojena i dnes. Stejně jako v jejich případě se i skladby Edith nesou v temnějším duchu, ale daleko častěji mají "emo" energii a magii gotického rocku.
Nálady skladeb se přelévají od až hysterické polohy (g.m.p.) k posmutněle zamyšleným nápěvům, blízkým současnému undergroundu (Hlasy). Docela zajímavě si pohrávají s dynamikou, gradují a hned zas pracují s repeticemi motivů. Bohužel podobnou sílu nejsou schopny nabídnout v textech: slova se spíše pohybují někde v rovině arteterapie, reflexích pocitů a utápění se v nihilismu. Přesto zpěvu nechybí naléhavost i nasazení.
Asi vůbec nejlépe vše působí, když se celý žánrový záběr i proměny temp i energie sejdou v jedné skladbě. Skladba Board Hell je ten případ a ukázka, že když kapela povolí uzdu sebevědomí a zažene nejistotu, může to fungovat docela dobře. Následující Lalobaj je zase praktickou ukázkou, že vůbec není na škodu, když se objeví ve vší té uhrančivé temnotě i výrazná melodie.
Sama kapela na stránkách přiznává, že album je především uzavřením dosavadní etapy a konzervou starších skladeb. Nicméně působí dobře i jako ukázka potenciálu, který v kvartetu zatím častěji spíš spí a stále čeká na své plné probuzení. Nicméně i tak se tu Edith pro všechny příznivce temnějšího alternativního rocku představuje jako jméno, které stojí za to si zapamatovat.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.