Domácí hudební tipy
Úkroky z písničkářských cest, jisté i tápavé

Písničkářský duch je v Česku neustále přítomný a noví a noví vyznavači nastupují. Co ale s tím, když jsou písničkářské boty příliš těsné? No přece úkrok stranou - stačí se nebát ho udělat.

Pepa Lábus & SPOL.: Délka vteřiny (Galén)
http://www.pepalabus.cz

Pepa Lábus se z někdejších rockových kořenů propracoval k osobitému písničkářskému projevu, aby se později vrátil k plnému zvuku doprovodné kapely. Poslední léta nezapře ovlivnění keltskou hudbou a lze to slyšet i z aktuálního, už celkem pátého alba, které vydal pod svým jménem na sklonku minulého roku.

Od předchozí, šest let staré desky Vzlétají ptáci, se zas částečně obměnila sestava doprovodných muzikantů (vedle frontmana setrvala rytmika), ale hlavně nahrávka zas o něco více nepůsobí jako sólový projekt s doprovodem, ale jako dílo kompaktní kapely. Zpěvák dal větší možnost ostatním se na výsledku autorsky podílet, a rozhodně to přispělo k větší pestrosti i osobitosti.

K té přispívá i oproti minulosti výraznější kontrast v podobě ostré, hardrockově tradiční elektrické kytary s měkkým zvukem kytary akustické i houslovými vyhrávkami. Jako by se všude vznášel duch Jethro Tull - jméno Iana Andersona ostatně nechybí v sekci "poděkování". A ještě něco je charakteristické a u Pepy Lábuse vlastně dosud netypické - až bojovně optimistické naladění, duch hrdosti a sebevědomí, bez melancholické odevzdanosti, za to s pořádnou porcí naděje a zjevné víry v lepší příští.

Obrátit tradiční prvky ve svůj prospěch, se skvěle daří v hitovce Samota, důkazem toho, že vedle hudebního nechybí ani myšlenkový názor, je zas funkující Stádo. Zajímavá je i nová verze bretaňské lidovky Jen Měsíc, která se objevila už na předchozím albu. Křehčí polohy vyznívají lépe, ale fungují právě jen v kontrastu s bigbítovou agresí. A co je až nezvykle dotažené, je celkový zvuk a nápadité aranže.

Délka vteřiny je spíš nahrávkou pro ty starší - záměrně se vyhýbá hudební progresivitě i nečekaným experimentům a drží se v osvědčených mantinelech. Činí tak ale přesvědčivě, s radostí a dobře zvládnutým řemeslem. Je výpovědí čtyřicátníků, a ve spojení básnických textů s až goticko-renesanční náladou hudby dává posluchači mnoho možností, čemu v celku dát přednost. Ve výsledku tak představuje skvělou ukázku vývoje Pepy Lábuse, kterému se stále více daří najít si své místo i funkční polohu. Novinkové album tak patří k tomu nejlepšímu, co zatím nabídl.

Jirka Mucha: Jinou cestou (Satya rec.)  
http://bandzone.cz/jirkamucha

Na svých pětatřicet let toho plzeňský muzikant stihl celkem hodně. Už od šestnácti let hrál s poprockovou kapelou, později se věnoval jazzu i vážné hudbě, ale s návštěvou Indie se našel v tamní hudbě. Složil hudbu k několika filmům, včetně jednoho indického. A vliv Bollywoodu i přeskakování mezi popem a world music je patrné i z jeho nového, prvního sólového alba. Jeho kosmopolitní náladu podporuje fakt, že dvojice skladeb byla nahrána v Německu a jedna skladba v Indii.

Zdá se, že jako instrumentalista je autor zcela soběstačný. Na nahrávce hraje na kytaru, mandolinu, klávesy, perkuse a orientální nástroje včetně sitáru. Úvod se nese v optimistickém duchu popu ovlivněného orientální melodikou a zní to díky pestrým aranžím i cizokrajnému zpěvu svěže, nápaditě, a i když odlehčeně a nijak novátorsky, naprosto příjemně. Už v druhé skladbě autor ale zpěvem přejde k češtině, a najednou na povrch vystoupí veškerá představitelná plytkost a negativa - kýčovitý text, doprovozený lacinou popfolkovou melodií zní jako čtvrtý odvar z Tomáše Kluse a působí jako varování, že vyrovnanost nebude silnou stránkou nahrávky.

Podobně nemálo strašlivě zní i skladba třetí, ale v té následující se ozve indická zpěvačka Runa Izvi a podmanivou náladou dokáže zcela strhnout. Několik dalších písní se drží v rovině bollywoodských soundtracků - patosu, romantiky i útěku z reality je v nich víc, než je zdrávo, ale přesto dokáží uhranout a zaujmout svou atmosférou i chutí orientu. Známý filmový Kristián a jeho vyprávění o Cairu a zpívajících cikádách, jako by bylo na dosah.

Jenže pak se skladatel, aranžér, zpěvák a multiinstrumentalista zas vrátí k češtině - a najednou se vedle toho i Michal David jeví jako nápaditý, neotřelý a hudebně novátorský. Ukazuje se tak, že nahrávce jednak chybí producent, a jednak že autorovi naprosto chybí představa, kudy se ubírat - na jednu hromadu snáší všechny nápady, a občas se tak trefí a občas šlápne do exkrementu. Potvrzuje to zachycené hudební snažení - míchá se tu nejen pop, world music a folk, ale ve skladbě Barvy tónů se zčistajasna nelogicky ozvou  jazzové ozvěny, a ze závěrečné skladby zas vystupují klavírní etudy, těmi, kdo se učí na klavír ohrávané dokola na získání jistoty. Resumé nahrávky je tak jasné: potenciál nemalý, ale cesta k jeho naplnění ještě hodně dlouhá.