Jako malá rozčilovala Dana Šťastná maminku tím, že ji neposlouchala a radši si zpívala, nyní tak přivádí k nepříčetnosti svého partnera. Tato čerstvá matka to v těhotenství s kariérou neměla úplně jednoduché; teď je však po porodu a plánuje se vrátit na prkna. A návrat to bude velkolepý.
Od kolika let zpíváte a jak jste se k tomu dostala?
Zpívám vlastně odjakživa. Pamatuji si, že co svět světem pro mě stojí, tak si zpívám. Babička mi jednou vyprávěla, jak jí sousedka říká: "Ta vaše Danka pořád zpívá. Kdykoli ji vidím, tak zpívá." Zpívání od útlého dětství bylo pro mě samozřejmostí a oblíbenou zábavou. Ještě ve školce jsem záviděla staršímu bratrovi, který už chodil do Základní umělecké školy. Žadonila jsem, abych mohla do ZUŠky chodit také. Proto hned, jak to bylo možné, jsem začala chodit do frýdlantské základní umělecké školy. V první třídě jsem nastoupila na lekce klavíru a od druhé třídy na sólový zpěv. Od té doby zpívám.
Proč jste studovala zrovna konzervatoř v Pardubicích?
V době, kdy jsem studovala v Liberci obchodní akademii, jsem chodila na soukromé hodiny zpěvu k sólistce libereckého divadla, Věře Poláchové-Kavanové. Ta mě nejen vedla technicky a rozvíjela mou muzikalitu, ale stala se mou přítelkyní, kterou nesmírně obdivuji a chci následovat. Nejen mě v hodinách brávala s sebou na probíhající zkoušky v divadle, ale také mi vyprávěla o svých studiích na pardubické konzervatoři. Tam působil hudební skladatel Miroslav Raichl jako učitel harmonie a kontrapunktu a jeho manželka Svatava Šubrtová vedla jednu z pěveckých tříd. Miroslav Raichl byl zároveň duchovním otcem vokálně-instrumentálního souboru ReBelCanto. Jak už sám název napovídá, Raichl nabádal své žáky k "rebelskému" přístupu ke zpěvu nebo spíše hudbě jako takové. Byl to člověk plný invence a jeho studenti ho milovali. Věra o panu Raichlovi, o ReBelCantu a svých tehdejších spolužácích často dlouze a emotivně vyprávěla. Přirozeně ve mně vznikla touha být součástí takového souboru, a to znamenalo studovat v Pardubicích, kde má soubor své zázemí.
Nechtěla jste někdy dělat něco jiného než zpěv?
Jako malá jsem hrozně toužila tančit. Líbily se mi folklórní a lidové tance a možná ještě víc jsem toužila po standardních a latinskoamerických tancích. Tanec sám je ale velmi časově náročný. Mně většinu volného času zabíral klavír, sólový zpěv, sborový zpěv, nauka či aerobic, takže nebylo myslitelné, aby mě rodiče ještě dali tančit. Přesto jsem se asi na dva roky ke společenským tancům dostala během mého dospívání, ovšem ze zdravotních důvodů jsem toho musela zanechat.
Když se tím teď živíte, baví vás si zpívat i jen tak? Zpíváte vašemu miminku?
Zpívám si bezděky. Něco doma dělám a zpívám si u toho. Je to jako příjemná masáž mého těla a člověka to absolutně ponoří sama do sebe. To jsem dělala už jako dítě a má mamka nesnášela, když na mě mluvila nebo po mně něco chtěla a já si zpívala, aniž jsem jí odpověděla nebo alespoň dala najevo, že ji vnímám. Dnes se mi to občas stane i s přítelem, kterého tím stejně jako mou mamku vyvádím z příčetnosti. (smích) Postupem času však ráda mlčím. Miminku už jsem zpívala, ale zatím moc příležitostí nebylo, většinou usne dřív, než stihnu něco zazpívat. Jednou jsem mu ale pustila ke kojení Bachovy Braniborské koncerty. (smích)
Jak lze skloubit kariéru a mateřství?
Asi se musí sejít více aspektů, kdy se můžete vedle mateřství věnovat dalším věcem. Prvním předpokladem je zdravé děťátko. Další nezbytností je podpora a zázemí v rodině. A pak je také dobré mít práci, která se dá časově naplánovat a přizpůsobit. A já mám to štěstí, že všechny tyto věci mám. Chlapeček se zatím dobře vyvíjí a je zdravý. Můj přítel je mi maximálně nápomocný a je na něj absolutní spoleh. Záleží mu na tom, abych byla spokojená a abych se realizovala. Nesmírně si ho za to vážím. Také prarodiče i z jedné i z druhé strany nám velmi pomáhají. Naštěstí nemám práci, kde je pevná pracovní doba. Ze začátku plánuji pouze pár koncertů. Uvidíme, jak si vše sedne, a podle situace budu plánovat další práci. První koncert mě čeká v Norimberku s cimbálovým duem, s cimbalisty Nikolou a Petrem Spěvákovými. Spojili jsme dohromady netradičně dva cimbály s operním zpěvem a zní to moc krásně. V repertoáru máme písňové cykly i operní a operetní kousky. Moc se na koncert těším. Mimochodem manželé Spěvákovi mají také půlroční miminko.
Jaké bylo dostat první roli? Jaké jste u toho měla pocity?
První rolí byla Mercedes v Carmen v libereckém divadle F. X. Šaldy, kdy jsem byla ještě studentkou 5. ročníku konzervatoře. Tedy v divadle, kam jsem od dětství chodila s mou mamkou, a jak už jsem říkala, kam jsem se občas mohla jít podívat na zkoušku opery. Všechny interprety jsem dobře znala a ke všem jsem vzhlížela. Když jsem přišla na první zkoušky, byla jsem hodně nervózní a cítila jsem velkou zodpovědnost. Najednou jsem stála vedle těch, které jsem chodila obdivovat, dobře jsem je znala z tolika inscenací, oni mě ale ne. Byl to pocit absolutního štěstí. Splnil se mi sen. Pozorovala jsem zkušené kolegy, jak pracují, nahlížela do jejich "kuchyně", jak to vlastně dělají. Vážila jsem si každé rady, kterou mi dávali. Velmi mě to tehdy technicky i muzikálně posunulo. Zkrátka praxe je praxe. (smích)
Jste trémistka? Bylo těžké pro vás poprvé vylézt na pódium?
Za trémistku se nepovažuji, ale občas mě paní Tréma navštíví. Odmala jsem byla zvyklá vystupovat. Samozřejmě se nedá srovnávat dětské vystoupení pro rodiče a vystoupení na profesionálním jevišti, ale byla jsem od malička zvyklá se vypořádávat s trémou, respektive sama se sebou. Také mi pomohlo vystupování se souborem ReBelCanto. Byla jsem součástí tělesa, a zároveň jsem vystupovala jako sólistka. Pamatuji si, že při svém debutu v Liberci jsem byla nervózní, ale moc jsem se těšila. Když jsem vstoupila na jeviště, měla jsem asi minutu trému, pak vše rázem opadlo a představení jsem si už jen užívala.
Musíte se nějak rozezpívávat?
Ano. Mám kolegy, kteří otevřou pusu a mají to tam. (smích) Ale to není můj případ. Já se musím poctivě rozezpívávat, s rozumem a systematicky. Někdy to jde rychleji a samo, někdy to jde ztěžka. Ale tak to je. Není každý den posvícení, a proto vždycky musím vědět, co dělám.
Z toho, co jste zpívala, máte nějakou oblíbenou árii? Pokud ne, co byste si chtěla zazpívat?
Každá role, kterou jsem zatím zpívala, mě bavila a ráda jsem je interpretovala. Nádherné zpěv je v roli Dulcinee v Donu Quichottovi od Jula Masseneta. Tři krásné árie, další dva duety a ansámbly, nádherná hudba. Oblíbená byla Dorabella z Mozartovy opery Così fan tutte, zrovna tak milovaná byla Rosina z Rossiniho Lazebníka sevilského a další. Vysněnou rolí je pro mě Charlotte z Massenetova Werthera, nádherná hudba plná emocí, nebo Rossiniho Popelka.
Jak je možné, že vy jako žena jste hrála Pátka v Robinsonovi?
Je to typ kalhotkové role. To je role muže, kterou zpívají v operách ženy. Většinou to bývají role mladých hochů, kde skladatelé chtěli, aby hlas zněl mladistvě. Proto je zkomponovali pro ženské hlasy.
Jak jste se z Pardubic dostala k hostování v Košicích?
Mezi účinkováním v Pardubicích a Košicích je docela velký časový rozestup, asi šest let. Pardubické divadlo v době mých tamějších studií nastudovalo hru Radúz a Mahulena. Režíroval ji operní režisér Michael Tarant a místo původního hudebního doprovodu od Josefa Suka k této hře nově zkomponoval hudbu Vladimír Franz. V činohře tak vzniklo místo pro hlas, kde jsem však byla přítomna i scénicky. Oproti tomu v Košicích jsem ztvárnila roli Suzuki v Pucciniho opeře Madame Butterfly už po několika nastudovaných rolích. Byla to úžasná práce pod vedením skvělého dirigenta Petra Valentoviče. Ráda na čas strávený v Košicích vzpomínám; příjemní lidé, milé vedení divadla, bezvadní kolegové, nádherné město. Jako by se tam tehdy pro mě zastavil čas. Je ale normální, že zpěváci často jezdí hostovat do divadel vzdálených od sebe i několik set kilometrů. Jeden den zpíváte v Plzni, za dva dny třeba v Košicích. To je na naší práci náročné, ale i krásné.
Je rozdíl, když vystupujete v operách a když se souborem, jako je třeba ReBelCanto?
Zásadní rozdíl je v tom, že v opeře vystupuji za určitou postavu, mám kostým a zpívám celou roli, která má emoční i hlasový vývoj a jednotný styl. Pokud zpívám koncertně, je to pro mě mnohem těžší. Programově bývají koncerty rozmanité, proto jsou technicky i emočně náročnější. Člověk musí rychle přepínat a dobře rozmýšlet, jaká nálada či emoce následuje a na co si tak dát pozor.
Máte nějaké místo, kde jste vystupovala a byl to pro vás vrchol dosavadní kariéry?
Nemůžu úplně mluvit o místě, ale spíše o setkáních s osobnostmi světové opery, které ovlivnily můj pěvecký vývoj a utvrdily mě v mých hudebních přesvědčeních. Vážím si práce s paní Gabrielou Beňačkovou, která je mým občasným rádcem a hlídá mé pěvecké kroky a nesmírně jí za to děkuji. Potom to byly tři mistrovské kurzy, které mi dodaly sebevědomí a jistotu. Prvním z nich byl masterclass v německém Garmisch-Partenkirchenu, kterou vedla paní Edita Gruberová. Druhý masterclass jsem absolvovala v Praze pod vedením paní Brigitte Fassbaenderové a třetí masterclass pořádal orchestr hlavního města Prahy FOK s Josém Curou, jejímž vyvrcholením bylo účinkování na koncertě ve Smetanově síni Obecního domu se samotným tenoristou.
Máte nějaké operně-hudební sny, kde byste chtěla vystupovat?
Mým snem je vystoupit na prknech naší první scény, Národního divadla. Bylo by pro mě ctí zde účinkovat.
Co byla "Pocta slavným Čechům" a koho osobně si vy z Čechů nejvíce vážíte?
"Pocta slavným Čechům" byl projekt představující díla B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka a sopranistku Jarmilu Novotnou, která společně s Janem Masarykem interpretovala lidové písně nazývané "Lidické písně". Do projektu byli zapojeni např. Jaroslav Svěcený, Václav Mácha, Miroslav Ambroš, Barbora Perná a další. Obecně česká hudba je mi velmi blízká. Jsem milovníkem Bedřicha Smetany nebo Bohuslava Martinů.
Koho vy ráda posloucháte a kdo je váš vzor?
Výborných interpretů je řada. Byly bychom tu dlouho, kdybych měla jmenovat všechny. Pokud bych měla vybírat ze svého hlasového oboru, tíhnu k hlasu Olgy Borodiny, Christy Ludwigové, rovněž si ráda poslechnu Elinu Garanču.
Jak jste zvládla těhotenství a zpívání? Musela jste řešit ranní nevolnosti?
Ze začátku těhotenství se mi zpívalo výborně. Je pravda, že nevolnosti mě provázely téměř čtyři měsíce, a to nejen ráno, ale vlastně po celý den. Jediné, co mi pomáhalo, bylo nepřetržitě jíst, co hrdlo ráčí. Měla jsem však obavy, aby se miminko správně vyvíjelo. V podolské porodnici, kde se o mě skvěle starali po celou dobu mého těhotenství, mi doporučili potravinový doplněk Mamavit. Kvůli zdraví miminka jsem raději pro zbytek těhotenství vypustila jakékoli pěvecké aktivity a užívala si klid a pohodu. Jsem si jistá, že se vyplatilo udělat pro Martínka maximum. Máme doma krásného zdravého syna a nyní se již zase mohu těšit na pódium.
Myslíte si, že vás mateřství nějak změnilo?
Mateřství je pro mě zatím velmi čerstvé; máme doma jen několik týdnů starého synka. Je zatím asi moc brzo na to hodnotit, jestli mě mateřství nějak změnilo, ale bylo by divné, kdyby ne. Prvních pár dnů po porodu mě zaplavila euforie a došlo k jakémusi dovršení mé ženské role. Jsem spokojená a neskonale šťastná.
