Dylan z Paříže, Mexičané z Holešova a melancholie od Váhu

Dnešní hudební tipy nespojuje prakticky nic. Folkový písničkář, ska tancovačka a zamyšlená relaxace nabízejí naopak tři zcela odlišné úhly pohledu na hudbu a její zákoutí.

Vladimír Merta - Ballades de Prague (Galén)

K nahrání debutového alba jednoho z našich nejvýraznějších písničkářů došlo v Paříži v roce 1968 vlastně docela náhodou. A celá dlouhá léta pak ta nahrávka byla z rodu poněkud neskutečných. Všichni o ní věděli, málokdo ji slyšel. Legálně se tak poprvé dostává k uším místních posluchačů až s čtyřicetiletým zpožděním. Připomíná svobodu konce šedesátých let, Merta je ve vynikající formě a vrací se do času, kdy ještě zpívané slovo mělo sílu nejen oslovovat posluchače, ale i měnit jim vnímání, pohled a chápání světa.

Čtveřice Mertových autorských skladeb, slyšitelně ovlivněných Dylanem z doby, než vzal do ruky elektrickou kytaru, se skvěle doplňuje s jeho svéráznou interpretací čtyř notoricky známých lidovek. Dlouhá doba, která uplynula od vzniku nahrávky, se na nich nepodepsala ani trochu - možná mohou znít pro dnešní nezasvěcené uši napoprvé naivně, ale přesto by byla hloupost si myslet, že tato reedice je vhodná jen pro pamětníky. Nutí zastavit, soustředit se, zaposlouchat. Což právě dnes není tak úplně málo.

ČTĚTE TAKÉ: Svobodné úpravy, optimistická energie a vyzobaná minulost

Los Perdidos - Somos Los Perdidos (Chiapas /Indies MG)

Los Perdidos jsou prý ve svém regionu na střední Moravě docela hvězdy, ale v Čechách je krom žánrových kruhů zatím ani po letech existence téměř nikdo nezná. Bůhvíproč zpívají španělsky, což na druhou stranu celkem koresponduje s mixem žánrů, ve kterém dominuje ska i latina a nechybí výlety do reggae, či uhlazenějšího punku. Jasně, na koncertech se na to asi bude dobře tančit, ale nahrávku, kterou překvapivě produkoval alternativní bubeník Pavel Fajt, asi sotva lze chápat jinak než jako konzervu a pozvánku na produkci.

Háček je v tom, že ska kapel se nejen u nás pohybuje slušný zástup, a Los Perdidos z davu vystrkuje právě jen a pouze ta španělština. Šlape jim to dobře, své nástroje ovládají slušně, zjevně je to baví, proč ne? Ke konzumaci, když se posluchači právě nechce nic řešit, víc než vhodné. Ovšem pokud se člověku zrovna nechce tančit, pít a poslouchat často schématickou muziku nebo „rebelské" texty o „svobodě orlů, fiestě a marihuaně, která právě došla", asi bude lepší jít rovnou o dům dál.

Burlas / Kladivo / Zagar - V rozpakoch (Slnko)

Asi nejkomornější letošní deska. Podzimní melancholie ve srovnání s ní zůstává pozadu o několik koňských délek. Souhra tří hlasů a trojice kláves nabízí pozoruhodně intimní atmosféru, ne vzdálenou postupům minimalistů. Letité osobnosti slovenské alternativy nicméně tentokrát nenabízejí elektronické experimenty, ani nic extra nestravitelného. Vlastně to jsou takové tiché písničky - jen trochu divné.

Název přesně vystihuje atmosféru. Určitá zamyšlenost, vyrovnaný klid, který lze brát jako útěk od reality, stejně jako ambientní relexaci a výsledek smířenosti s okolím. Rozhodně vhodné pro všechny, kteří si oblíbili už minulé projekty zúčastněných - ať už to byli Sleepy Motion, Požoň sentimental či Kladivovy sólové nahrávky. Určitý pocit vznešenosti či duchovní síly, ne nepodobný návštěvě gotické katedrály. Pozoruhodná lyrika.

Foto: archiv vydavatelství