Potlesk ve varieté, jemné kontury a jazzpopový optimismus

Dnešnímu hudebnímu světu vládnou především žánrové fúze. Dogmatici a puristé se obvykle utápějí v žalu a nepochopení, zatímco ostatní vesele spojují cokoli, co jim přijde pod ruku. A čím jsou v tom nápaditější, tím větší je jejich šance vymanit se z davu. Do jisté míry to platí i o dnešních tipech.

Tleskač - Jan Tleskač Story / Live at Akropolis (Black Point Music)
Zdá se, že nejintenzivnější vlna módy ska na domácích pódiích už opadla, ale přesto je scéna, kde se jednotlivé spolky předhánějí v tom, jak co nejrafinovaněji slovo "ska" propašovat do názvu souboru, stále silná. Podobně jako průkopníci žánru Sto zvířat si ale plzeňský orchestr Tleskač až tolik neláme hlavu s žánrovou čistotou a nevadí mu občas sklouznout až někam k rockové dechovce. Možná v tom hrají svou roli kořeny skupiny v sestavě někdejších crazy punkerů Požár mlýna, ale každopádně v jejich podání dochází k výraznému vlivu kabaretních prvků a netajení se faktem, že jde především o zábavu.

Po dvou řadových albech aktuálně přicházejí pánové a dáma s kombinací koncertního záznamu CD/DVD. Z nahrávky je patrné, že jsou ve svém živlu a uvolněná i veselá atmosféra prozrazuje, že ani publikum se rozhodně nenudilo. Páteř tvoří pochopitelně osvědčené hity, oproti studiovým nahrávkám přece jen zachycené energičtěji, nechybí ani celá řada instrumentálních žertíků a svoje místo mají i svérázná a charakteristická průvodní slova. Tleskač si na nic nehraje, nic neřeší a se specifickým nadhledem baví sebe i ty, kteří o to stojí. A na svém novém "živáku" je v takové formě, že by nepřekvapilo, kdyby většinu svých žánrových kolegů, kteří balí fidlátka podle toho, jak opadá zájem, úpěšně přežil.

Selfbrush - ...For A New Mother (Absent Hour/ Locco / Borowka Music)
O písničkářském projektu Václava Havelky nebylo - dost možná, že i díky jeho dalšímu působení v kapele Please The Trees nebo hudebním doprovodům hned k několika divadelním představením - delší dobu mnoho slyšet. Nyní se připomíná novým, čtyřpísňovým EP. Vedle dlouhodobé spolupracovnice Bethany Lacktorin pro něj bylo osudovým setkání s italským písničkářem Mattiou Colettim. I díky jemu se na nahrávce podílelo několik dalších zahraničních hudebníků a oproti Havelkovým sólovým vystoupením je tak výsledek mnohem barevnější.

Intimní atmosféra byla zachována, ale do skladeb se podařilo dostat ve srovnání s předchozím albem větší porci pestrosti i živelnosti. Komorní nálada i křehkost podtrhují teskný podtón, ale zároveň podobu Selfbrush nebezpečně přibližují ke zmíněným Please The Trees a smazávají rozdíly. Každopádně dost nadčasová záležitost a lahůdka pro všechny, kteří rádi solitéry, kterým i přes spolupráci Havelka stále je. 5. prosince má nahrávka mimochodem křest v pražském prostoru NoD.

Jamie Cullum - The Pursuit (Universal)
Vydávat ve třiceti své páté album je samo o sobě úctyhodný výkon, když se ale připočte to, že už s více než dvěma a půl miliony prodaných kusů třetího alba se Jamie Cullum stal v rodné Anglii nejprodávanějším jazzovým hudebníkem, teprve začíná být jasné, s kým máme tu čest. A asi ze všeho nejdůležitější je, že se mu podařilo najít geniální mustr, jak spojit jazz, žánr v současnosti považovaný málem za vrchol konzervativnosti, s lehkým a překvapivě vkusným popem. Za což by mu i mnozí starší kolegové měli líbat ruce.

Album The Pursuit v nastoleném trendu překračování stylových hranic úspěšně pokračuje. Stejně jako na koncertech Cullum nejen hraje a zpívá, ale i tančí, skáče po piánu či do něj buší ze všech stran. I z aktuální nahrávky je cítit neskutečná lehkost, bezstarostnost i životnost zároveň. Dokáže se dotknout smutku, aby o pár momentů později hýřil a rozdával radost. Můžete k tomu přistoupit čistě sobecky a degradovat poslech na nenáročnou kulisu, která skvěle odreaguje, a nebo se detailně zaposlouchat do všech aranžérských fines, s jakými autor nápaditě přepracovává Rihannu či sáhne bez zbytečně nábožného hrbení k náladě jak od George Gershwina. Bez debaty jedno z alb roku.

Foto: archiv