Jana Soprová: Vůně nových knih

Když slyším „březen", naskočí mi hned „měsíc knihy". Jestlipak to ještě dnes platí? Mám pocit, že tu funguje nepřímá úměra - čím více knih je uváděno na trh, tím méně lidí čte.

Pro nás, kteří pamatujeme čtvrteční fronty na knižní novinky, často delší než bývaly na banány a pomeranče, je dnes návštěva knihkupectví utrpením. Protože to bezbřehé množství zajímavých titulů je prostě nezvládnutelné, a mít je doma? To už vůbec nejde. Ale je to jako droga - vždycky si nějaký ten poklad domů donesu a navrším na hromadu dalších svazků, které není kam dát.

Zalézt si někam s knížkou a číst a číst, to už si dnes dovolím jen zřídka. Život se mi stále zrychluje, takže na čtení mně v podstatě zbývá jen noční cesta z centra do Modřan, což je půlhodinka. Pokud nevisím na tyči v narvané tramvaji a řidič nejede příliš humpolácky, přečtu tak 40 stránek. Proto se těším na prázdniny, že budu mít na čtení víc času. Jenže omyl, vždyť já už žádné prázdniny nemám!

Při slově prázdniny se mi ovšem stále vracejí nostalgické vzpomínky na vůni knih. Právě s ní jsem měla spojené každé léto v Beskydech. S babičkou jsme totiž vždycky ve středu vyrážely do knihovny. Už dlouho byla v důchodu, ale celá vesnice ji pořád oslovovala „paní učitelko", protože postupně učila skoro všechny lidi ze vsi i z okolí. Dřív je učila, teď se za ní hrnuli do knihovny - i ti ze vzdálených kotárů. Středeční návštěva knihovny pro ně představovala možnost vypůjčit si knížku (kterou za týden opravdu poctivě přečetli a ještě poděkovali, jak jim paní učitelka pěkně poradila), ale také společenskou návštěvu: poseděli, třeba několik hodin, a probrali, co je kde nového. Chodili i největší uličníci. Ve vesnici nikdo moc knížek doma neměl, a tak je možná lákaly regály plné knih tisíckrát osahaných, prolistovaných, ale stále pečlivě zabalených v průhledných obalech. A ani největší sígři se neodvážili vrátit do knihovny knížku zničenou.

Nejúžasnější bylo, když jsme s babičkou z pošty dovlekly krabici s novými knížkami. To jsme pak šly do knihovny jiný den než ve středu, zamkly a pak si prohlížely přírůstky, stříhaly obaly a každé knize udělaly nový kabátek. Pak přišla slavnostní chvíle, kdy jsem si mohla vybrat, kterou knížku chci, a stala se tak jejím prvním čtenářem. Na to privilegium, že si ji můžu přečíst jako první, jsem byla hrozně pyšná. Nejraději jsem měla ty s několika pruhy - knížky z edice KOD (tedy Knihy odvahy a dobrodružství) - a nejrůznější cestopisy. To pak svět kolem odplynul, fantazie pracovala na plné obrátky a já se ocitla v pralese, na prérii či na poušti, plula na lodích po oceánu anebo dvacet tisíc mil pod mořem.

Je mi tak trochu líto dnešních dětí, které asi podobný pocit nezažijí. A dovedu si představit, že by si při čtení těchto řádků poklepaly nechápavě na čelo. Největší kouzlo totiž bylo v tom, že mě ke čtení nikdo nenutil. Takže si v „měsíci knihy" udělám aspoň malou radost: o víkendu si sednu do parku (když bude hezky) nebo zalezu pod peřinu (když bude pršet) a budu číst. Co? Ono se určitě něco najde, opravdu „krásné" literatury je kolem dost a dost.

Autorka je divadelní publicistka