Kulatiny legendy
Jubilant Svěrák: Neděláme humor naložený v lihu

Duchovní otec Járy Cimrmana, autor skvělých scénářů a písňových textů Zdeněk Svěrák, chtěl být jako Alois Jirásek. Co se zvrtlo, že z učitele je divadelník? Kdy byl nejšťastnější a jak se vyrovnal se smrtí Ladislava Smoljaka? Nejen o tom mluví muž, který dnes - v pondělí 28. března - slaví 80. narozeniny.

Míváte ještě trému, když jdete něco hrát po tisící páté?

Mírnou jo. Při vkročení na jeviště cítím mírné rozechvění. Pak vás uklidní, když se začnou lidi smát. Ale jsou role, kde jsem měl ztroskotání, kde jsem zapomněl text, tam je pak rozechvění o kousek větší. A vždycky si oddechnu, když mám obávanou pasáž za sebou.

V divadle sedí spousta lidí, kteří umějí celý text zpaměti. Nadhazují?

Bohužel. Někdy je to choulostivá věc. Musíme je předběhnout, než to řeknou, aby pointa vyzněla.

Nestárne vaše publikum trochu s vámi? Chodí na vás mladí?

No jo, chodí samí mladí, skoro pořád. Mám místo, kde říkám: "Možná budou mezi vámi pamětníci, kteří si vzpomenou, že jedné srpnové noci jsme byli napadeni ne ze čtyř, ale z pěti spřátelených stran." Kouknu do publika a tam není jediný člověk, který by to pamatoval. Jen já. Ale to je potěšující, že na nás chodí lidi ve věku našich vnoučat. To mi připomnělo slova jednoho literárního vědce, který v nějakém článku o humoru řekl, že náš "cimrmanovský" humor je "muzeální". A já si říkám, co je na něm muzeálního, když i naši vnuci se mu smějí? Muzeálním můžeme humor nazvat, až bude naložen v lihu a lidi se mu smát přestanou.

Cimrman jako vaše duchovní dítě se zrodil 29. října 1966. U porodu bylo dokonce několik otců. Proběhl porod hladce?

Porod, tedy přesněji řečeno zakládající schůzi našeho divadla, svolal Jiří Šebánek, za což mu nepřestanu být vděčný. Povolal na tu schůzi mě a Miloně Čepelku, byli jsme kolegové z armádní redakce Československého rozhlasu. S Jirkou jsem dělal rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka (slavná rozhlasová mystifikace z 60. let, vysílání jako z vinárny, pozn. red.) a ohlas téhle mystifikace ve službách humoru vedl Jirku Šebánka k tomu, že pojal myšlenku pokusit se o to na jevišti. My s Miloněm jsme pozvali Láďu Smoljaka, se kterým jsme chodili na Vysokou školu pedagogickou. Byl režisérem tamního ochotnického kroužku, a měl tak jako jediný divadelní zkušenost. Ale taky byl na té schůzi jediný, kdo myšlence divadla moc nevěřil.

Ladislav Smoljak nevěřil divadlu s Járou Cimrmanem? To se zdá skoro nemožné. Proč vaše prvotní nadšení nesdílel?

Láďa nezřízeně miloval Semafor, v Semaforu se dokonce uváděla jeho hra Ukradený měsíc, kterou napsal na motivy Aškenazyho textu a jako gymnaziální profesor ji nazkoušel se svými žáky a vyhráli v soutěži Šrámkův Písek. Jiří Šlitr k tomu pak napsal písničky. A Láďa tvrdil, že po dobu existence Semaforu nemá cenu zakládat jiné divadlo. Až tak! My, netušíce, že náš projekt by mohl mít takovou výdrž, jsme mu říkali, že zkusit by se to přece mohlo. Nakonec jsme se rozešli s tím, že to tedy zkusíme a každý napíšeme jednoaktovou hru, dvě vybereme a budeme je hrát v jednom představení, aby to vydalo na dvě hodiny. A ty hry že budeme vydávat za díla zapomenutého autora Járy Cimrmana.

Nechal jste se slyšet, že teprve poté, co jste založili Divadlo Járy Cimrmana, jste byl konečně opravdu šťastný. To byl tak mimořádný předěl?

Byl. Na pedagogickou školu jsem šel jen proto, abych mohl psát. Vybral jsem si obor český jazyk a literatura, abych se v tom oboru vzdělal, abych věděl, co už bylo napsáno, a abych nedělal pravopisné chyby.

Odmala jste prý chtěl psát, být Aloisem Jiráskem.

Chtěl. Vysnil jsem si to tak, že si odučím svoje hodiny a pak budu psát, jako to dělal Jirásek. Jenže realita byla jiná -byl jsem tak zavalený slohovými pracemi a diktáty, že jsem psát nemohl. Po kantorech se tehdy také chtěla mimoškolní činnost. Učil jsem ale rád, zejména později na gymnáziu, kde přestaly problémy s kázní, kde mě studenti měli rádi a poslouchali, co vykládám. Předtím, na základce, než jsem si to řemeslo osvojil, trpěly mé hlasivky, jak jsem se snažil třídu překřikovat. Až později jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Že učitel je role. Někdy musíte hrát přísnějšího, než ve skutečnosti jste, a pak nemusíte zvyšovat hlas. Stačí, když na neklid zareagujete tím, že mluvit přestanete.

Jaký žák jste býval vy?

Průměrný. A v jeden čas dokonce podprůměrný. To když jsem se ocitl v primě na osmiletém gymnáziu. Najednou jsem byl čtyřkař, plaval jsem v několika předmětech, zejména v matice. Trpěl jsem. Každou hodinu jsem prožíval strach z další koule. A víte, kdo mě zachránil? Zdeněk Nejedlý (komunistický ministr školství, pozn. red.). On totiž po únoru 1948 zrušil gymnázia a já se tak dostal z primy zpátky ke svým starým dobrým spolužákům na měšťanku. Dědek Nejedlý napáchal velké škody, ale v mých soukromých dějinách sehrál kladnou roli.

Ministr Nejedlý vás vysvobodil z gymnázia, od katedry pak zase váš spolužák z pedagogické fakulty Miloň Čepelka. To on vás přivedl do Československého rozhlasu?

Ano. Zavolal mi, že hledají redaktora do armádní redakce, ať se přihlásím. Získal jsem čas na psaní, ale musel jsem bohužel dělat armádní tematiku, která mě nebavila. Až když jsme založili divadlo a začali jsme dělat srandu, začalo to opravdu šťastné období mého života. Našel jsem svou parketu.

Rozhlas jste po pár letech úplně opustil. Nelitoval jste?

Odešli jsme. Byl rok 1969. Šebánek přišel do redakční kanceláře a říká: "Kluci, právě jsem vystoupil ze všeho." - "Jak, ze všeho?" - "Ze strany, z ROH a z Rozhlasu." Tak jsme se na sebe s Miloněm podívali a druhý den jsme taky vystoupili ze všeho.

Jak se Divadlu Járy Cimrmana dařilo za normalizace?

To už nebyla jen radost. Absolvovali jsme několikero stěhování, hledání prostoru, kde nás nechají hrát, měli jsme potíže s úřady, žili jsme v obavách, že nás zakážou.

StB se vás snažila získat ke spolupráci, ale nepodařilo se jí to. Jak to na vás zkoušeli?

Oslovil mě jeden student, že jeho bratr píše básně. A že napsal básničku o nějakém funkcionáři, který si dobře žije, má chatu a vilu... A jestli bych ji nenačetl. Přišli jsme do nějakého studia, které mi mohlo být podezřelé tím, že tam visela americká vlajka. Řekli mi, že to patří někomu z holandského velvyslanectví. Básničku jsem odrecitoval na záznam. Za čas mě povolali na StB, pustili mi nahrávku, prý jestli jsem to opravdu já a kde se to nahrávalo. A estébáci vyrukovali s mými dětmi, že určitě budou chtít jít na vysokou a že by stačilo, když se občas uvidíme a já jim povím o situaci v kultuře. "To je vlastně takový donašeč," říkal jsem. Oni: "Ne, takhle to neberte, jde nám jen o kulturní informace." Řekl jsem, že nechci. Chvilku hrozili vězením, ale pak mě pustili. A já jsem nějakou dobu žil s velkou úzkostí a nočními můrami, kdy přijde obsílka.

A obsílka přišla?

Ne. Dlouho nic. Až když jsem podepsal petici za propuštění Havla a taky Několik vět. Ale to už byli slabí.

Během revoluce divadla nehrála, místo představení se besedovalo. Platilo to i u Cimrmanů?

Jistě. Patetické schůze, na každou složil Miloň Čepelka báseň. A na konci každé jsme my, komici, zpívali hymnu! Humor musel jít úplně stranou.

Když umřel váš parťák a souputník Ladislav Smoljak, nebylo jasné, jak to vaše divadlo ustojí. Měl jste tehdy sám pochyby, jestli to půjde dál?

Já jsem cítil, že to musí jít dál. Byli lidi, kteří nám doporučovali, abychom to zabalili, ale to mohli říkat jen ti, kteří nevědí, že ta naše divadelní družina funguje jako rodina a že si nemůžeme jen tak říct: Zabalíme to a budeme jen vzpomínat. Řekli jsme si, že musíme udělat všechno pro to, abychom se s tou ztrátou srovnali. A jedeme dál. Věřím, že kdybych já odešel dřív než Láďa, choval by se on naprosto stejně.

Mluvili jste o tom někdy?

To ne. Měli jsme strach o tom takhle mluvit. Zvlášť když pak byl Láďa nemocný, on do poslední chvíle věřil, že se uzdraví. Jak jsem za něho zaskakoval, říkal mi na nemocniční posteli: "Zdeňku, ještě deset představení hraj ty, pak už nastoupím."

Stýská se vám?

Jo. To víte, že jo. A možná bychom ještě něco napsali, i když on říkal, že České nebe je poslední. Sám se o nic pokoušet nebudu. Práce ve dvojici byla tak vzácná! Sešli jsme se jako dva povahově i zaměřením úplně jiní lidé. Láďa říkal: "Zdeňku, naše spojení nepřináší součty, ale násobky." On byl, na rozdíl ode mě, matematik.

Rozhovor je úryvkem z devítistránkového rozhovoru, který vyjde v novém vydání časopisu Interview