Slovinský architekt Josip Plečnik je v České republice známý hlavně jako autor úprav Pražského hradu z doby úřadování prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Tvář hlavního města ale ozdobil i další výraznou stavbou - kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, který se stal dominantou Vinohrad a součástí panoramatu Prahy. Svatostánek, který se začal stavět 19. srpna 1929 a vysvěcen byl v květnu 1932, je dnes národní kulturní památkou.
Stavba nového vinohradského kostela se začala chystat už před první světovou válkou, "Spolek pro vybudování druhého chrámu Páně na Královských Vinohradech" byl ustaven v březnu 1914, samotná soutěž pak byla vypsána v prvním poválečném roce. Tehdy již respektovaný architekt se soutěže nezúčastnil, uspěli v ní však jeho žáci z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde Plečnik v letech 1911 až 1921 přednášel. Později jej porota a údajně i sami účastníci soutěže vyzvali, aby návrh kostela začal zpracovávat sám.
Plečnik jej dokončil v roce 1927, když kvůli nedostatku peněz výrazně pozměnil svou původní vizi, která předpokládala velkorysé zastavění prostoru dalšími budovami včetně školy, obytných domů či vítězného oblouku. Plečnik vytvořil celkem tři projekty, a to bez nároku na odměnu. V konečném návrhu pak snížil předpokládané náklady zhruba na třetinu. Základem financování výstavby kostela Nejsvětějšího Srdce Páně se stala takzvaná Beptovská nadace. Ta spravovala majetek (převážně polnosti) zámožného novoměstského radního Karla Leopolda Bepty, který jej daroval na církevní účely.
Kromě tohoto hlavního zdroje financí pomohla celá farnost mnoha sbírkami, dary i loterií. Celkové náklady na stavbu dosáhly v té době přibližně 4,8 milionu korun. Základní kámen byl položen 28. října 1928, v den desátého výročí vzniku Československé republiky. Do roku 1932 na náměstí vyrostla monumentální postmoderní sálová stavba se širokou věží zčásti obložená kabřincem, zčásti bíle omítnutá. Při návrhu kostela se Plečnik nechal inspirovat starokřesťanskou středomořskou architekturou. Chrám vysvětil pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar, který ve věži posvětil i šest zvonů.
Obdélníkový sál má rozměry 26 krát 38 metrů a je 14 metrů vysoký. Hlavní věž je zakončena třímetrovou měděnou bání se čtyři metry vysokým křížem a dosahuje výšky 42 metrů. Věž má rozměrné kulaté okno o průměru 7,6 metru, které zároveň plní funkci hodin. V podzemí je prostorná kaple s valenou klenbou, kterou současní architekti považují za Plečnikův nejspirituálnější prostor. Interiér kostela, který z valné části vznikal až po vysvěcení, je stejně originální jako exteriér. Navrhoval jej sám Plečnik, po jeho návratu do rodné Lublaně převzal práce architektův pokračovatel Otto Rothmayer.
Sochařská výzdoba je dílem Damiána Pešana, křížovou cestu namaloval František Doubek a barevnou výzdobu oken s motivem Srdce Páně navrhl Karel Svolinský. Varhany vyrobila kutnohorská firma Mölzer, zvony ulila brněnská dílna Rudolfa Manouška. Plečnik navrhl i úpravu náměstí. Ta však nebyla nikdy dokončena, navíc realizované úpravy z větší části nepřečkaly pozdější výstavbu podzemních krytů a stanice metra, na rozdíl od kostela, který je právem označován za nejvýznamnější tuzemskou sakrální stavbu 20. století.
Rodák z Lublaně (1872 až 1957) ale zanechal v Praze stop mnohem více, v českém prostředí je Plečnik nejvíce známý díky působení v roli hradního architekta za úřadování prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Do Prahy přišel žák vídeňského profesora Otty Wagnera už před první světovou válkou vyučovat architekturu a získal si dobré jméno. Po vzniku republiky se pak stalo Plečnikovým úkolem naplnit Masarykův požadavek a "hrad monarchistický přeměnit na hrad demokratický".
Plečnik si s prezidentem-osvoboditelem velmi dobře rozuměl, Masaryk v něj měl plnou důvěru a svěřil mu tak nejen úpravy . zanedbávaného Pražského hradu, ale také své oblíbené rezidence v Lánech. Na Hradě začal Plečnik na samém počátku 20. let citlivými změnami Jižních zahrad, ke kterým jej doporučil Spolek výtvarných umělců Mánes. Střídmé, ale zároveň noblesní řešení respektující genia loci otevřelo Plečnikovi cestu k dalším zakázkám pro prezidentskou kancelář, za které nikdy nepřijal honorář. Tvrdil totiž, že samotný úkol pro něj představuje největší poctu.
Na Masarykův návrh se pak Plečnik stal oficiálním hradním architektem. Podle jeho plánů, které během Plečnikových pobytů v Lublani uváděl v život architektův žák Otto Rothmayer, byla upravena zahrada Na Baště nebo tři ze čtyř hradních nádvoří, navrhl také Masarykovu vyhlídku s vinicí na severní hraně Jeleního příkopu. Projektoval i interiér Sloupové síně v severním hradním křídle, byt prezidenta Masaryka v Novém královském paláci nebo úpravy prezidentovy venkovské rezidence na zámku v Lánech.
Plečnikova pražská mise skončila v polovině 30. let, když se stále častěji stával terčem nacionalisticky zabarvených útoků. V novinách se například objevovaly články o "cizákovi ničícím posvátné sídlo českých králů" a Plečnik, kterému chřadnoucí prezident Masaryk už nemohl poskytovat potřebnou podporu, nakonec zůstal doma v Lublani. Neslavný konec pražského působení přitom tak trochu připomíná jeho odchod z Vídně do Prahy o čtvrt století dříve.
Tam Plečnik krátce před vypuknutím první světové války narazil se svým kostelem sv. Ducha v Ottakringu. Železobetonová stavba z let 1908 až 1913 nijak nemaskuje použitý materiál a pranic se nelíbila Františku Josefu I., který se odmítl zúčastnit vysvěcení kostela. Kromě pražských Vinohrad později Josip Plečnik navrhl několik dalších katolických svatostánků, z nichž každý je jiný, společnou ale mají jednu věc: jsou to originální a nepřehlédnutelné stavby.
V druhé polovině 20. let minulého století vyrostl v Lublani kostel sv. Františka z Assisi, u něhož Plečnik navrhl čtvercovou loď téměř beze sloupů. V roce 1932 byl zase v Bělehradě vysvěcen františkánský chrám sv. Antonína Paduánského, u kterého se architekt inspiroval antickými rotundami a jenž doplnil válcovou věží. U menšího kostela sv. Michala na lublaňských blatech (vysvěcen 1939) navrhl dokonce příčnou loď. Svůj poslední kostel navrhl Plečnik pro malou farnost v Ponikve na severozápadě Slovinska, dokončen byl až rok po jeho smrti.
