Animals aneb Oslava Čtyřlístku

Náš kulturní národ oslavil minulý týden čtyřicet let Čtyřlístku, snad jediné tiskoviny, která se za dlouhých normalizačních let dala číst. Až teď si vlastně uvědomujeme, že Čtyřlístek je možná jediný duchovní výdobytek Pražského jara, jediné, co vypučelo z jeho tak brutálně pošlapané půdy, ale přesto se jako malý kvítek uchytilo a již se nedalo vyrvat z kořínků.

Vždyť, co to byl ten Čtyřlístek, co to bylo ty příběhy čtyř společně bydlících domácích zvířat? Co jiného než do českých ladovských poměrů přenesený ozvuk atmosféry komun hippies, hesel not war, make love!, ideálů vegetariánské stravy, volné lásky (včetně zoofilie), halucinogeny stimulované imaginace (o vizích zvěře po použití LSD by mohl mluvit nejeden rocker)? Ona čtyři zvířata byla alegorickým vyjádřením rasové, kulturní a sexuální rovnosti, byla de facto průkopníky multikulturalismu a new age, čímž jsme předstihli mnohé západní země aspoň teoreticky.

Moje generace na Čtyřlístku vyrostla, proto jsou dnešní čtyřicátníci tak tolerantní, mírumilovní a citově a pohlavně vyspělí, byť s jistým sklonem k promiskuitě, což ale není jejich vina. Postavy Čtyřlístku byly prvními, se kterými jsem zažil stav, jemuž se říká identifikace s literární postavou.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsem se cítil být Myšpulínem, oním kocourem intelektuálem, který byl nejlépe oblečený, nosil anglikánský fráček a příčně pruhované kalhoty a od ostatních si držel jistý vzdělanecký odstup.

Fifinka, což je fena nejasné rasy, možná má nejblíže k pudlici, byla naopak asi prvním objektem mé tehdy pochopitelně neujasněné sexuální touhy, která si složitě hledala orientaci. Její hubené nohy ve mně vyvolávaly slastné trnutí, aniž by mi vadilo, že se jedná o psí běhy. Její natupírované uši a čumák mě těšily ve snech a mezi spolužačkami ve druhé a třetí třídě jsem hledal tu, která by se jí nejvíce podobala.

Omračovalo mě, že její srdce patří nejspíš Pinďovi, ustrašenému zajíci, který ale chodil do půli těla i v mrazu, kšandu měl přes prsa a ocásek mu vykukoval z kalhot, což se dívkám jako Fifinka asi líbí, jak jsem už tehdy tušil.

Prase Bobík ve mně vzbuzoval spíše sympatie, byl to takový nemotorný žrout a dobrák, jak dětští siláci a tlusťoši často bývají. Miloval jsem je.

Pak mi jednou nějaký starší spolužák, určitě lump, řekl, že ta zvířata spolu můžou žít jen proto, že jsou „vykastrovaný". Nechal jsem si to slovo vyložit a rozbrečel jsem se. Tím skončil můj věk nevinnosti.

Repro: http://chrz.wz.cz